Článek
To vám povím, měl ten Milan Štěch nápad, poslat za sebe na schůzku na Hradě první místopředsedkyni Senátu Miluši Horskou! zde. Jako by nevěděl, s kým má tu čest. Zeman a ženské!
„Moje jediná dětská láska se jmenovala Jana Šoltová a složil jsem na ni báseň. V té básni byla závěrečná strofa: ‚Budeme mít domek svůj, já budu hrát na piáno a ty budeš vozit hnůj.‘“ (Kdo je Miloš Zeman. Exkluzivní výpověď. ©Josef Brož, 1998, ©Petr Rybka, by arrangement with Rybka Publishers, 1998).
V Zemanově vládě žádná žena nebyla. S nejvýraznější ženou strany, kterou tehdy vedl, Petrou Buzkovou, měl velmi špatné vztahy. Právě za Zemanova premiérství se na Úřadu vlády upekla snaha o její diskreditaci v tzv. akci Olovo. Buzková mu ovšem nezůstala nic dlužna zde. Kladně se ale vždy stavěl k Marii Benešové, která ho veřejně obdivovala.
Milan Štěch by si měl v této souvislosti vybavit formulku Ženská smí vyndat ruce ze škopku, jen když přivezou uhlí. Nejlépe by na zmíněnou schůzku měl jít osobně. Ale on na ni jít chtěl. Kdyby na Hradě vyšli vstříc jeho prosbě o posunutí termínu o pár hodin, aby se stihl vrátit ze zahraniční služební cesty, bylo by po problému. Ale vstříc mu nevyšli. Nehledě na to, že jeho cesta byla naplánována dřív než toto setkání.
Ruku na srdce, čekat podobnou změkčilost od prezidenta by mohl předseda Senátu jen v zemi, kde si hlava státu nemyslí, že je císař pán. Anebo i něco víc. Že je jako duch nad vodami, na počátku stvořil Mynáře a Ovčáčka, pak řekl: „Ať není Poche“, i nebyl Poche. I oddělil Štěcha od Babiše.
Jednomu lál za to, že byl za normalizace komunistou, u druhého, který také byl za normalizace komunistou, mu to nestálo za řeč. Neboť všichni politici i obyvatelé budou shromážděni před ním a on je oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce se smí projevovat, kozlové mají pět let držet tlamu.
Hradní mluvčí v předstihu vydal upozornění, že stavět se na odpor tomuto typu chování prezidenta v zemi, která stále ještě nezrušila platnou ústavu, je čecháčkovství. Je dobře, že tento jev připomněl. Jeho odporný výtrysk, který vedl ke konečné likvidaci jednoho z nejvíce uctívaných synů českého národa v celém světě, byl připomenut zde.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Nebude velkým rébusem odhadnout, kdo je idolem a inspirací té věčně živé patologické sedliny dnes. Štěch to není.