Článek
Předseda KSČM Vojtěch Filip řekl listu The Guardian, že za invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa před 50 lety nestáli Rusové, ale Ukrajinci, protože Leonid Brežněv byl z Ukrajiny (originál zde). Kdo neví, oč jde, třeba uvěří. Pro mě to jsou povídačky starého komunisty. Vysvětlím proč.
Vedlejší komickou složkou Filipova výroku je Brežněvův původ. Na Ukrajině se narodil a začínal kariéru v době, kdy se nosily „národní“ kádry. Proto všude psal, že je Ukrajinec. Jakmile se přestěhoval do Moskvy, stal se z něj Rus.
V roce 1952, na XIX. sjezdu komunistické strany, si Brežněva všiml Josef Stalin a ptal se, kdo že to je. Odpověď zněla: „První tajemník KS Moldávie.“ Tím skutečně v té době byl. „To je ale pěkný Moldavan,“ poznamenal Stalin. Kdyby v dalším roce nezemřel, třeba by Brežněv začal všude psát, že je Moldavan.
Soudruh Filip se navíc dopouští vážné ideologické chyby. Kdyby totiž byl Brežněv Ukrajinec (kvůli tomu, že se na východní Ukrajině narodil), znamenalo by to v aktuálních mezinárodních podmínkách, že „Doněcká lidová republika“ a „Luhaňská lidová republika“ jsou protiprávní formace, neboť brání tamním Ukrajincům, aby se stali součástí vlastního národního státu. Nevím, zda se jedná o úchylku levicovou nebo pravicovou. To ať si soudruzi vyříkají sami.
Základní posun od reality k povídačkám je ovšem v jiném bodě. V roce 1968 v SSSR na nejvyšší úrovni nerozhodovali žádní Ukrajinci. Program KSSS z roku 1961 předpokládal postupné spojení jednotlivých národů do „nové historické podoby – sovětského člověka“. V praxi šlo o rusifikaci sovětského života. Každý šéf národní republiky měl povinně prvního zástupce, Rusa, kterého dosazovala Moskva. Sám Brežněv byl přitom postupně, ještě než přišel k moci, stranickým vládcem nejen Moldávie, ale i Kazachstánu.
Ukrajina měla za zmíněných dob v celostátním měřítku nárok leda na etnografickou či hudební známost, viz zde. Jo a ještě se smělo během celostátně vysílaných zápasů fotbalového Dynama Kyjev podávat hlášení na stadiónu v ukrajinštině. Zjednodušeně řečeno, dobrý, „sovětský“ Ukrajinec byl ten, který mluvil východoukrajinským suržikem (směs ruštiny a ukrajinštiny), podezřelý byl naopak Ukrajinec západní s čistou národní řečí (potenciální „banderovec“).
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Nakonec sovětská ústava platná v roce 1968 poskytovala centrálním orgánům kompetence mj. v oblasti mezinárodních vztahů a války a míru. Národní republiky nic takového nesměly. Žádná Ukrajina tedy za vpádem do Československa nestála, bylo to dílo sovětských komunistů. Šéf českých komunistů si může pouštět ústa na špacír, jak je mu libo. Mě ale neoblbne, dost si pamatuji zde.