Očima Saši Mitrofanova: O srdnatém střelci Andrejovi a jiné pohádky

Název v titulku si mnoho lidí možná vybaví. Pokud ne, tady je odkaz: http://www.cbdb.cz/kniha-37035-o-srdnatem-strelci-andrejovi-a-jine-pohadky. Tam je také pěkný komentář s poděkováním, že „pohádky jsou čtivé, zajímavé a jiné než jsou teď na našem trhu“.

Před pár dny jsme se během večerního venčení pejsků setkali s paní sousedkou od vedle. Je to starší moudrá žena, která umí poutavě vyprávět o svém životě za socialistického Československa. Cítíte v tom velký odstup od typu lidí, o kterém jí jeden z jejích šéfů říkal: „To je stádo, zapamatuj si to!“

Na večerní psí promenádě jsme se setkali zrovna ten den, co se pohádali ve Sněmovně Miroslav Kalousek s Andrejem Babišem. Paní sousedka mě přivítala hněvivým: „Ten Kalousek, co si ten dovoluje!“ Jindy bych to nechal být, ale u ní mi to nedalo. Absolvovali jsme krátkou slovní rozcvičku a došli ke konsensu, že ať je Kalousek jakýkoli, a že jakýkoli skutečně je, nezáleží na tom, KDO co říká, ale CO kdo říká.

Připomněl jsem jí neblahé paměti Miroslava Štěpána, jehož způsob vedení sporu si Babiš vypůjčil jako přes kopírák. Pak možná lehce změnila původní stanovisko. Ale Babiš stále zářil večerní tmou sídliště, protože jeho obraz plápolal v její hlavě: „Je bohatý, už žádné peníze navíc nepotřebuje! A hlavně věřím, že myslí na nás, aby nám bylo líp!“

Shodli jsme se – nepopírám, že na můj popud – na závěru, že už děti v základní škole by se měly vedle pravopisu a násobilky učit, že žijí ve společnosti. Dostat první informace o tom, jak je společnost strukturovaná, jak funguje, a také první vysvětlení, co je politika. Jak je složitá, jaký vliv v ní mají vlastnosti lidí včetně naivity, důvěřivosti a hlouposti a nakolik záleží podoba politiky na chování občanů. A že je to stejně důležitá a složitá oblast jako dejme tomu medicína.

Zatím ale setrváváme ve společnosti, v níž neklesá podíl lidí, kteří místo přemýšlení dávají přednost té o srdnatém střelci Andrejovi a jiným pohádkám. Jednoduše nepokládají za trapas například to, co jsem zažil v nedávné diskusi na síti s jedním lékařem.

Kritizoval rezolutně všechny politiky, ale dodal, že o politice do hloubky nic vědět nechce, má své zaměstnání. Kdo by o tom pochyboval. Ale nevím, jak by se tento onkolog tvářil, kdyby za ním přišel pacient, který by tvrdošíjně až tupě trval na tom, že rakovina se léčí jedině močí týdenního kocoura. A že víc vědět prostě nechce.