Článek
V různých podobách se ve veřejném prostoru po prezidentské volbě vyskytuje stejná myšlenka. Lidé se zamýšlejí, jak dál ve společnosti rozdělené téměř vejpůl. Tedy s výjimkou těch, kteří tvrdí, že společnost rozdělená není a že jsou to výmysly. I tak je možné vývoj vnímat, jmenuje-li se někdo Pštros.
Objevily se zmínky o živelně vzniklých iniciativách, které si dávají za cíl zasypat příkopy. To je zdravý projev občanské společnosti. Vyplývá z víry v ratio. Jinými slovy lidé, kteří se do toho pouštějí, jsou přesvědčeni, že když jedincům s jiným, často protichůdným názorem předloží neprůstřelné faktické argumenty, pak se tito jedinci odmlčí a uznají, že neměli pravdu a že teď vědí, kde ta pravda sídlí. Jako člověk, který se o tuto formu dialogu pokoušel přes dvacet let a dospěl k poznání, že pro určitý druh lidí fakta nic neznamenají, jim přesto přeji úspěch.
Shodou okolností jsem ale dva dny po sobě debatoval také se dvěma pány, kteří se navzájem neznají, ale spojuje je příslušnost ke křesťanům a touha přispět k vyřešení současné společenské krize na straně demokratů. I v jejich počínání bylo přítomno ratio, ale vnášeli do toho něco navíc. Je to připravenost trpělivě přesvědčovat spoluobčany z druhé strany zdi s přihlédnutím, jak mi řekl jeden z těchto mužů, k přirozenému uvažování obyvatel venkova. Tito věřící muži, pokud jsem je správně pochopil, to vnímají jako svoji křesťanskou povinnost. Jestli se jim alespoň částečně tato misionářská práce povede, smeknu před nimi s velkými díky imaginární klobouk.
Nejcennější, co přinesly dny těsně před druhým kolem prezidentské volby, bylo vzedmutí dlouho nevídané vlny lidí, kteří si nepřejí, aby se ze země stalo cvičiště populistů, nácků a xenofobů. I to vidím v mé poště. Nikdy dříve v ní nebylo tolik dopisů od lidí, kteří vědí, proč chtějí patřit k jasně vymezené části společnosti. Za všechny ocituji paní D. Š., rovněž křesťanku: „Jen jsem Vám chtěla vyjádřit podporu a nečtěte ty diskuzní příspěvky starých bolševiků, negramotů a ruských agentů. Žije tady ještě dost slušných lidí… Zdravím a nenechte se odradit.“
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Lidé si i jinak dávají na vědomí, že nejhorší by bylo nechat se odradit od toho, aby zůstali lidmi. Nechtějí na cestičku, kde by je rádi viděli ti druzí, kteří už chystají další bojiště. Budou chtít referendum, aby nám uřízli jednu nohu, s tím, že by se na ni pak nemusela kupovat bota. Budou útočit na naše členství v EU.