Očima Saši Mitrofanova: Házení vajec a model Zlaté hordy

I když člověk není právníkem, je hodně zajímavé číst soudcovo zdůvodnění, proč házení vajec na prezidenta 17. listopadu 2014 na Albertově nebylo trestným činem, ale pouze přestupkem zde. Zasáhlo totiž jeden z neuralgických bodů společnosti.

Soudce Milan Rossi napsal: „Hlasité nesouhlasné projevy s politikou prezidenta, pískot, troubení, předvádění jeho karikatur na transparentech; šlo o legitimní svobodný projev předpokládaný v Listině základních práv a svobod.“ Dav se navíc podle jeho mínění vymezoval nikoli proti pietnímu shromáždění jako takovému, nýbrž proti tehdy čerstvým názorům Miloše Zemana, konkrétně vulgárním slovům v Hovorech z Lán v Českém rozhlasu, zpochybňování demonstrací na Národní třídě v listopadu 1989 či výrokům ohledně Ukrajiny.

Zároveň soudce doplnil: „Listina však nikomu negarantuje svůj názor vyjadřovat násilnou formou, k níž házení předmětů bezesporu patří.“ Jinými slovy, když se někdo dopustí házení vajec na prezidenta, není to v pořádku. Ale podle Rossiho nejde o trestný čin, nýbrž o přestupek. Není ovšem jisté, zda se ho dopustil ten konkrétní člověk, který je celou dobu vláčen soudy, protože svědci vypověděli, že on žádná vejce neházel, neboť v předmětnou dobu troubil na vuvuzelu.

To je na první pohled suchá právničina, zvláště když laik začne číst text rozsudku, který je psán pochopitelně podle příslušných regulí jazykem, z něhož se nepovolanému snadno zatočí hlava. Ale tímto textem prochází jedna z čar, podle nichž se dělí celá společnost. Jde o dvě naprosto odlišné představy, čím je a má být pro občana vrcholný politik. Tedy jinak řečeno, jaký má být vztah mezi občanem a mocí.

Tak schválně: Uhodnete, v jaké zemi se stala zpráva o tom, že pražský soud rozhodl, že házení vajec na českého prezidenta není trestným činem, zpravodajským hitem dne, včetně oficiálních médií? Příklad zde. Z odkazu je to ostatně jasné. Bylo to v Rusku.

Pro kremelské sdělovací prostředky šlo o další důkaz prohnilosti Západu, kde není posvátné ani to nejposvátnější, a sice hlava státu, která vše řídí a nesmí být dotčena ani kritikou, natož házením vajec. Hrstka svobodnějších médií to měla jako příklad, k němuž by mohla ruská společnost vzhlížet a poučit se z vyspělosti společnosti české, která si nebere za vzor (jak se to nyní i otevřeně děje v Rusku) Čingischánovu říši, ale svobodný demokratický stát.

Jenže my víme, že to u nás až tak jednoduché s příklonem k modelu Zlaté hordy či státu jako rodinné firmy není. Rozsudek soudce Rossiho je částí zápasu o to, kde skončíme.