Článek
V parlamentních volbách v roce 1992 okusilo plody tohoto přístupu Občanské hnutí. Do té doby mělo jako jedna ze dvou formací, které vznikly po rozpadu Občanského fóra, převahu v obou tehdejších vládách, federální a české. Zřetelně si vybavuji tehdejší přesvědčenost činitelů OH, že všechno ve svých vládních a dalších státních funkcích dělají tak okatě výhodně pro lidi v této zemi, že ti v jádru dobří lidé nemohou jinak než ocenit jejich úsilí a naházet do uren hlasy pro pokračování jejich vládnutí.
Skončilo to krachem. OH, které se v kampani příliš nesnažilo, neboť spoléhalo na vrozenou inteligenci lidí, získalo těsně pod pět procent hlasů ve všech třech komorách, do kterých se volilo: Sněmovně lidu a Sněmovně národů Federálního shromáždění a České národní radě. Vypadlo z velké politiky a nikdy se do ní jako celek nevrátilo. Jednotlivci, například Pavel Rychetský nebo Lubomír Zaorálek, se protloukli nahoru přes Zemanovu ČSSD.
Naproti tomu Klausova ODS v koalici s KDS obdržela ve zmíněných volbách buď těsně pod, nebo těsně nad 30 procent hlasů. Na inteligenci občanstva se nesázelo, zcela realisticky se brnkalo na pragmatické struny: jednodušší voliče lákalo na brzký blahobyt západního typu, složitější povahy pak na možnost podnikání, na restituční zbohatnutí či závratnou kariéru pod vedením Václava Klause, symbolu tehdejšího úspěchu.
Proč ty vzpomínky vytahuji z archivu? Vyvolal je návrh na síti, aby fanoušci demokratických koalic vyhlásili na příští tři měsíce pakt o vzájemném neútočení.
Mám takovej návrh. Nemohli by fanoušci demokratických koalic vyhlásit na příští tři měsíce nějakej pakt o vzájemným neútočení? Jinak to nakonec projedeme všichni. Děkuju.
— Lenka Benešová 🐇&🐍&🐲&👑&👤 (@beneslenka) July 2, 2021
Vzájemná nevraživost těchto koalic a šarvátky jejich příznivců ve veřejném prostoru probouzejí pochybnosti, zdalipak se nevracejí nálady před volbami roku 1992. Jako kdyby byli tito lidé přesvědčeni, že myšlenky, které mají jejich vyvolenci, a způsoby, kterými je prosazují, jsou tak bezvadné, že už jde jenom o to, vlítnout na cílovou pásku před rivalem z protibabišovského tábora.
Dělí tak kůži medvědů, kteří v pohodě běhají po lese tu s koblihami, tu s přísahou a se zájmem pozorují šťouchance v nepřátelském ležení. V tomto případě může nakonec platit, že co se škádlívá, poraženo bývá.