Článek
Jsou na zemi takové státy, kde v čele stojí jeden člověk. V některých z nich je kontrolován jinými prostředky pro případ, že by se zbláznil a například nechtěl odejít z funkce po prohraných volbách. To teď pozorujeme v USA. Jinde zas takové prostředky nejsou, slovo vůdce je nad zákon a vznikají dynastie, což je případ KLDR.
Miloš Zeman by se hodil do jednoho ze států, kde je prezident zároveň všemocným carem báťuškou. Čas od času k tomu nakročí. Tu vytvoří vládu, která se neopírá o parlament, tu pošle k vůdci nepřátelské země člověka bez bezpečnostní prověrky, který ani nepracuje pro český stát. Nově, jako stařena v pohádce o rybáři a rybce, chce být šéfem všech tajných služeb v zemi.
Pokud by tohoto postavení dosáhl, mohly by se české bezpečnostní služby zrušit, nebo by se mohly začít jejich názvy psát azbukou. Uvidíme z dalšího vývoje, jestli je Česko blíž k USA nebo k Turkmenistánu. Ale Zeman je právoplatně zvolená hlava státu, v přímé volbě, dvakrát za sebou.
A protože jsou Zemanovi voliči současně ve velké míře příznivci současných vládních stran a partají, které je podporují, zkrachovala ve Sněmovně senátní žaloba na prezidenta pro hrubé porušení ústavy, která by v případě schválení dolní komorou šla k Ústavnímu soudu. Návrh nepodpořili poslanci vládních ANO a ČSSD spolu se zástupci KSČM a SPD. Voliči ANO sehráli v tom nepřímou, ale klíčovou roli. Díky nim mohou Zemanovy eskapády inspirované Východem nerušeně pokračovat.
Nyní se k těmto voličům hlásí embryo hnutí Lidé PRO. Program zatím nemá, zato má v úmyslu za těmito lidmi chodit a ptát se jich, co by v tom programu chtěli mít. Jelikož nelze předpokládat, že se tito voliči prudce změnili v porovnání se včerejškem a dneškem, budou si nejspíše přát to, po čem toužili předtím.
Jednodušší svět, kterému by dokázali porozumět. Vyšší důchody. Práci, do které by je přijali. Méně cizáků. Více národní izolace. Míň boháčů. Víc peněz pro poctivě pracující. A vůdce moudrého nad jejich chápání.
Nové hnutí by se jim muselo přizpůsobit. Ale zajistit by nedokázalo nic. Leda že by se pokusilo vrátit vývoj o mnoho desetiletí zpět.
.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.