Očima Saši Mitrofanova: Branka s oběšencem, či Venezuela? Lepší by byl kompromis

Vladimír Špidla má neopakovatelný suchý přednes. Když se jako premiér setkal se zástupci podnikatelů, kteří na tom byli násobně lépe než klasičtí voliči ČSSD, řekl jim, aby se zamysleli nad tím, jak postoupit část příjmů těm dole. A zdůvodnil to větou ve svém stylu, kterou, jak ho znám, mínil naprosto vážně: „Jinak vás jednoho dne dav oběsí na brance vaší luxusní vily.“

To se mi vybavilo během nedělní debaty v Otázkách Václava Moravce, kdy ministryně práce a sociálních věcí a místopředsedkyně soc. dem. Jana Maláčová řekla: „Já jsem… byla v pátek ve Zlíně, bavila jsem se s různými dělnicemi. Ty celý život manuálně pracují, velmi těžce, už teď nemohou a říkají, že do důchodu půjdou za pět let, jedna paní mi říkala: ‚Vychovala jsem tři děti, už teď mám závažné zdravotní problémy a vyhlídku, že budu mít důchod 11 tisíc.‘ Co byste jí na to řekl? Přednášku o rozpočtové odpovědnosti a že si to nemůžeme dovolit?“ Takto oslovovala europoslance za TOP 09 a bývalého viceguvernéra ČNB Luďka Niedermayera.

Shodou okolností jsem pár dnů předtím dostal dopis od paní M. M., kde stálo toto: „Kdo má víc dětí, které pracují a drží ten fond při životě, měl by mít mnohem vyšší důchod než bezdětný pracháč, který poslal hodně peněz minulé generaci. I žena, která třeba ani nikdy nebyla zaměstnaná a vychovala tři pracovité platící děti, by měla mít nárok na slušný důchod. Jinak se ženy nevymotají za současné pasti, z nynější štvanice kvůli budoucímu důchodu, ze strachu z nutného stáří.“

Jak reagoval na ministryni Maláčovou europoslanec Niedermayer? „Chápu paní ministryni, že se snaží těmi návrhy co nejvíce toho pro různé skupiny v ekonomice získat, ale musíme si uvědomit, že existují nějaká reálná omezení, ten stát nemůže dlouhodobě vydávat výrazně více peněz, než kolik jich získává, a mělo by být odpovědností vlády, aby toto jaksi vzala v potaz. Bohužel.“

Jde o věčný spor. Nikdy nemůže být vyřešen definitivně. Ale přílišný výkyv na jednu či druhou stranu oživuje buď přízrak branky, o které říkal podnikatelům Špidla, anebo cestu, která končí současnou Venezuelou. Lepší by byl celospolečenský kompromis.

Neřeknu přitom žádné moudro, když povím, že záleží na kvalitě té které společnosti jako celku a jejích volených představitelů. Chce to většinu rozumnou, schopnou ústupků, ne až příliš prostou. Co teď máme? Jeden čerstvý příklad za všechny: členy vládní koalice, kteří nemají ani šajna, co stojí v jejich vlastním vládním prohlášení zde.