KOMENTÁŘ: Ztráta smyslu pro realitu – Matěj Široký

Pro mě je krize způsobená koronavirem prozatímním vrcholem toho, co nazývám ztrátou smyslu pro realitu. V povědomí společnosti, prezentovaném ve veřejných diskuzích, se čím dál víc rozmáhá manichenijský postoj k realitě. Všechny otázky rozdělují jejich adresáty na dva tábory: dobra a zla. Čím větší a naléhavější problém, tím větší snaha patřit do nějakého tábora. Politici, novináři a různé

známé osobnosti, čím dál vzdálenější oboru, o kterém se diskutuje, tím lépe, pilně koupou jámu mezi dvěma tábory. A sami se vždy ocitají překvapivě na straně permanentního dobra.

Být v táboře dobra kromě toho, že stojíte na správně straně, dává pocit jistoty. Všichni, co říkají něco jiného, mohou být ignorováni a nemusejí se brát vážně, protože patří do tábora zla a lži, který nás chce zmást. Tento postoj jde ilustrovat na výstupech osobností ohledně koronaviru. S tím rozdílem, že nešlo o salonní kavárenskou debatu nebo řešení problému, který se projeví za dlouhý čas, ale o

lidské životy. Špatné rozhodnutí mělo své následky skoro bezprostředně. A často se přemýšlelo, zda je vůbec nutné se nějak rozhodovat.

Ve škole klasického realismu je rozhodování mezi dobrem a zlem chybou platonského idealismu,který předpokládá, že existuje dobro samo o sobě. To odporuje pozorování. Reálný svět není matematicky dokonalý. Touha po čisté dokonalosti vede člověka právě do ideologického uvažování a hlavně do boje ne se skutečností, ale proti ideologickým nepřátelům.

V případě koronaviru se tyto tábory utkaly ve sporu o zavádění opatření. Jeden tábor tvrdil, že není potřeba omezovat lidskou svobodu, protože svoboda je absolutní dobro. Druhý naopak, že je potřeba zavést co nejpřísnější omezení, protože absolutní dobro je zdraví národa. Nekonečná a hlavně neplodná debata na téma, co je důležitější, zda zdraví, nebo svoboda, se může rozběhnout.

Pes je zakopán v tom, že člověk potřebuje obojí, zdraví i svobodu. Navíc se nerozhoduje v imaginárním světě absolutních hodnot, ale v konkrétním čase, místě a za dalších okolností. Každé naše rozhodnutí se odehrává v částečné nevědomosti. Nikdo z nás neví, jak přesně budoucnost bude vypadat. Není dobré a racionální se spoléhat na věštce a vědmy, ale položit si otázku, jestli vím vše,

co mohu vědět. A hlavně jestli dobře rozlišuji, co ovlivnit mohu a co nemohu. Nejlepší rozhodnutí je to uprostřed, které jde po velmi tenké stezce neustále balancující mezi svobodou a zdravím. Co nám tato abstraktní a morální úvaha chce říct?

Pro snadnější ilustraci si vyberu příklad z Francie, ale dají se najít prakticky v každé evropské vládě i té naší. Francie má velmi striktní zákaz vycházení, který má nejen ekonomický, ale i sociální dopad. Útlum všech aktivit vede nejenom k násobení strachu u celé populace, ale k ekonomickým ztrátám, které následně působí rodinné tragédie. Taktéž se objevuje i velké bezpečnostní riziko a v

některých oblastech hrozí nedostatek potravin a hlad. I po třech týdnech francouzská vláda trvá na přísných opatřeních po celé Francii. A to je právě chyba ideologického uvažování, protože existují regiony, kde i po třech týdnech není nikdo nakažený. Tyto regiony by se mohly vrátit k normálnímu životu uvnitř regionu. Vláda však tuto možnost odmítla.

Ztráta smyslu pro realitu je dnes velmi rozšířená nemoc u politiků, určitě více než koronavirus. Místo aby řešili reálné problémy jako závislost našeho průmyslu na automobilkách nebo se připravovaly vhodné podmínky na návrat výrobních prostředků z Číny, snaží se řídit a rozhodovat se tak, aby uklidňovali naši populaci. Politici se víc než reálnými problémy zabývají našimi strachy a úzkostmi. Upřednostňování emotivního a imaginárního světa potenciálních voličů se jednoho dne vymstí obrovským střetem s realitou.