Hlavní obsah
Thomas Kulidakis Foto: Jan Handrejch, Právo

KOMENTÁŘ: Zaplatí opět daňoví poplatníci chyby bank? - Thomas Kulidakis

Je až s podivem, s jakou bezostyšností a nevinností v hlase se vždy a znovu hlásí bankéři o peníze z kapes daňových poplatníků. Tentokrát by se mělo jednat v první řadě o italskou banku Monte dei Paschi.

Thomas Kulidakis Foto: Jan Handrejch, Právo
KOMENTÁŘ: Zaplatí opět daňoví poplatníci chyby bank? - Thomas Kulidakis

Pokud záchranu z veřejných zdrojů navzdory nově platným pravidlům bankovní unie EU obdrží, není těžké si představit, že brzy přijdou s nataženou rukou další finančníci.

Monte dei Paschi oznámila své problémy, ve kterých se potácí, italské vládě a požádala ji o pomoc. Okamžitě ji podpořil předseda správní rady Société Générale, která vlastní v České republice Komerční banku. A není jediný. Existuje řada stoupenců přístupu klasického liberalismu laissez-faire - volného trhu a obchodu s minimální nebo dokonce žádnou kontrolou trhu.

V době, kdy se ekonomice daří, vesele privatizují zisky, které jsou čistě soukromé. Ovšem běda, jakmile se dařit přestane a rizikové obchody se nevyplatí. V tu chvíli volají z vod rozbouřeného moře po záchranném kruhu státu. Po penězích občanů- daňových poplatníků, které mají banky vykoupit, neboť jsou prý páteří ekonomiky.

Posledním velkým karambolem bylo nezodpovědné chování bank, hedgeových fondů a dalších institucí světa finančních trhů. Následná finanční krize se v roce 2008 ze Spojených států brzy přelila přes oceán a způsobila globální ekonomický pokles. Z něj se světové hospodářství zotavuje dodnes.

Na záchranu bank použily státy Evropské unie v prvních letech krize 12 procent hrubého domácího produktu celé Unie. Tedy přibližně čtyřicet státních rozpočtů České republiky. Jelikož se jednalo o peníze z veřejných zdrojů členských států, rychle se začalo mluvit o privatizaci zisků a socializaci ztrát.

V reakci na výše zmíněný vývoj se země Evropské unie rozhodly vybudovat řadu záchranných mechanismů. Za nejdůležitější z nich je obecně považována nyní platná bankovní unie. Jejím základním pravidlem je především zásada „bail-in“. Ta znamená, že případné potíže mají platit soukromí investoři a vlastníci, nikoliv daňoví poplatníci. „Je zde systém pro řešení krizí bank a úhradu řešení, aniž by byli nuceni daňoví poplatníci za řešení platit,“ prohlásil tehdy eurokomisař Jonathan Hill, v minulosti za danou oblast zodpovědný.

Nyní tato slova připomněl i předseda euroskupiny Jeroen Dijsselbloem svým vyjádřením k současným italským problémům: „Investoři v dobrých letech vybírali zisky, v těžkých časech musí nést náklady.“ V zásadě se jedná o dobré myšlenky. Je to způsob, jak zase předat veřejné zdroje do rukou soukromníků a pak tvrdit svým občanům, že si žili nad poměry.

Thomas Kulidakis

Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.

V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.

Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.

Více o autorovi

Komentáře autora

Proto je naprosto zásadní, zdali budou nyní platná pravidla zakazující záchranu bank z veřejných zdrojů dodržena. Pokud ano, jedná se o povzbudivý vývoj dokazující schopnost poučit se z chyb minulosti a již je neopakovat. Pokud ne, z krize vzešlo poučení pouze negativní. Schválit se může cokoliv, skutečnost je pak jiná.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků