KOMENTÁŘ: Vyrazil Krym Západu dech?

Teď se sice ruská vojska k nám nepřibližují, dokonce se potřetí stahují od ukrajinských hranic, ale Krym určitě Evropě, resp. Evropské unii a Severoatlantické alianci dech vyrazil. Jejich odstrašující síla schopná zamezit územním změnám na našem kontinentě se ukázala jako nedostatečná.

Připravovaný zářijový summit NATO má tedy spolu s Afghánistánem a přípravou nových misí silné téma. A bývalý norský premiér a nový generální tajemníka Aliance  Jens Stoltenberg dostane po Andersovi Fogh Rasmussenovi zabrat. Ukáže se, je-li Nevillem Chamberlainem, jak někteří komentátoři usuzují, nebo Winstonem Churchillem, jakým by ho chtěli mít. Možná mu bude blíž Willy Brandt s jeho východní politikou, pokud se zapomene na jeho třináctou komnatu s osobním tajemníkem.

Aliance hledá a musí najít strategii, jak čelit nové bezpečnostní situaci v Evropě jako důsledku ukrajinské krize. Je to po studené válce podruhé a určitě by se spolu s EU neměla tak mýlit jako v krizi jugoslávské. Zasedal již vojenský výbor, ve kterém jsou náčelníci generálních štábů členských zemí.

Vrchní velitel aliančních sil v Evropě generál Philip Breedlove sdělil, že prioritami jsou zlepšení a možná i spojení zpravodajské činnosti, schopnost rychleji reagovat na hrozby a širší spolupráce s relevantními evropskými organizacemi. Jako nepřítel je poprvé od devadesátých let minulého století identifikováno Rusko. V jeho strategických dokumentech je tomu ve vztahu k NATO obdobně, což alianční vedení přehlíželo. Znamená to konec partnerství NATO – Rusko, které bylo uzavřeno v květnu 1997 v Paříži a vytvořilo de facto prostor pro to, aby do NATO byly přijaty východoevropské země.

Breedlove upřesnil, na jakou ruskou strategii reagovat. Je jí schopnost využít kombinace vojenských cvičení, kybernetických útoků a operací speciální ch sil k prosazení geostrategických cílů, jakým byl konkrétně Krym.

Uvažuje se proto o změnách dislokace aliančních sil i jejich velitelství. Předpokládá se i pomoc při reformě ukrajinských ozbrojených sil. Ihned chce NATO posílit letecké hlídkování nad Pobaltím včetně účasti našich gripenů a námořní přítomnost v Baltském a Černém moři; bude se i častěji společně cvičit. Realizace strategie si vyžádá čas a zvýšené finanční náklady. U nás bezprostředně zvýšení vojenského rozpočtu ve výši 1,4 procenta HDP.

Vojenský výbor k deeskalaci krize logicky přichází s vojenskými návrhy, které mají mít odstrašující účinek. Stud nejspíš generálům zabránil přiznat, že Putin byl v případě Krymu vždy o tah, pokud ne o víc tahů, před západními strategickými reakcemi. Ukázal se i mistrem kamufláže, když se mu pohyby ruských vojsk podél ukrajinských hranic dařilo odvracet pozornost od anexe Krymu, na což od jeho obsazení poukazoval generál Jiří Šedivý i poslanec Ivan Gabal.

Z dlouhodobého hlediska je rozhodující politické řešení, které by zajistilo transformaci evropských armád budovaných v posledním období pro expediční cíle na cíle obranné. Předpokládá to vymezit evropský prostor. Evropu je poté nutné bránit jako celek a podle toho určit velikost, strukturu a dislokaci vojsk.

Není to myslitelné bez rozhodnutí, kdo za obranu bude odpovídat. S budováním evropské armády není možné jen koketovat. A stejně tak nepočítat s aliančními schopnosti včetně transatlantických vazeb. EU a NATO o tom nemohou jen mluvit. Jednou z variant je svěřit obranu Alianci a EU odpovědnost za vnitřní bezpečnost. Ta je vzhledem k situaci od Sýrie k Sahelu s mnohamiliónovým migračním potenciálem stejnou hrozbou jako důsledky ukrajinské krize.

Je ale hrozba vyplývající z identifikace konkrétního nepřítele natolik silná, aby donutila EU a NATO ke skutečné spolupráci? Zatím tomu nic nenasvědčuje a znalci poměrů v Bruselu tomu ani moc nevěří.

Ale je tu poté ještě jedna z variant: rychle překonat krizi a znovu se pokusit obnovit reset. Máme-li se zároveň obávat radikálních islamistů, získali bychom zároveň proti této hrozbě staronového partnera. Dokud se neválčí, prostoru pro diplomacii je stále dost.

To by ale musel přijít politik typu Henryho Kissingera s novou čínskou, tedy ruskou kartou. Ostatně, tento nestor světové zahraniční politiky se ve Washington Post postavil proti dehonestaci Vladimíra Putina, navrhl vlastní představu deeskalace ukrajinské krize a netají se tím, že démonizaci ruského prezidenta považuje za alibismus a nekompetentnost, ne za cílevědomou západní politiku.