Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Visegrádský ostrov uprostřed Evropy – Jiří Pehe

Novinky, Jiří Pehe

Bývalé sovětské satelity ve střední Evropě, které spolupracují v rámci tzv. Visegrádu, se v současné uprchlické krizi v rámci Evropské unie pozvolna posouvají do stále větší izolace.

Foto: Milan Malíček, Právo

Jiří Pehe

Článek

Čím více lídři těchto zemí umíněně opakují několik formulek o tom, že kvóty pro distribuci uprchlíků do jednotlivých členských zemí „nejsou řešením“, či že se vzpírají jakési (dnes už evidentně jen středoevropské) logice, tím více jsou země Visegrádu ve zbytku EU vnímány jako jakési skanzeny postkomunismu, v nichž pojmy jako evropská solidarita, soucit s lidmi v nouzi či odpovědnost přesahující jejich hranice ustupují sobectví a sebestřednosti.

Stačí si přečíst vyjádření dnes už celé řady západoevropských politiků, abychom si uvědomili, že západní Evropa si začíná klást otázku, zda jsou visegrádské země se svým přístupem k evropské spolupráci ve stylu „povinně dávejte, ale od nás nic závazně nechtějte“ na členství v EU vůbec zralé. Jejich chování připomíná člena rodiny, který od ostatních s chutí bere (a dokonce se zlobí, když to není podle jeho představ), ale sám necítí za rodinu žádnou odpovědnost, takže se snaží ostatní členy nějak „ošulit“.

Vyjádření visegrádských politiků proti kvótám znějí stále více pokrytecky, protože se za nimi evidentně neskrývají primárně oficiálně vyjadřované obavy z neúčinnosti povinného rozdělování uprchlíků, ale především otrlost vůči utrpení jiných a prostá nechuť k větší imigraci lidí z kulturně odlišného prostředí do zemí, jejichž občané si během čtyř dekád komunismu za ostnatým drátem odvykli sdílet cokoliv s těmi „tam venku“.

Mají z těch „jiných“ prostě pořád ještě strach, na kterém se vydatně přiživuje i nedospělá politická elita, ale skrývají to za zdánlivě racionální vyjádření o tom, jak povinná distribuce uprchlíků, kteří už jsou v EU, bude neúčinná. Zcela ignorují, že politici těch zemí, které přijímají nejvíce uprchlíků, chtějí, aby ostatní země alespoň demonstrovaly solidaritu, na níž EU údajně stojí.

Ano, je možné, ba dokonce pravděpodobné, že přidělení uprchlíci by od nás nakonec po získání potřebných papírů odešli do zemí, jako je Německo, ale i němečtí (nebo skandinávští, francouzští a španělští) politici musejí být schopni ukázat svým voličům, že k nim uprchlíci neproudí jen na základě jejich jednostranné, některými ostatními zeměmi EU nesdílené vstřícnosti.

A navíc mají samozřejmě pravdu, když upozorňují, že nemají ubytovací a administrativní kapacity, aby se jejich země v první fázi postaraly o všechny nové uprchlíky.

Umíněné poukazování visegrádských politiků na to, že je třeba společně se zbytkem EU řešit příčiny uprchlické krize, zní bohužel dosti nevěrohodně v kontextu jejich neochoty podílet se proporčně na řešení otázky, co s uprchlíky, kteří se k nám už dostali.

I zbytek EU ví, že je třeba řešit příčiny krize (a výrazně tudíž zlepšit řadu evropských politik - od ochrany vnějších hranic přes srozumitelné azylové standardy až po pomoc v krizových oblastech), ale těžko může brát vážně při hledání takových řešení země, které se s použitím pokryteckých argumentů snaží již existující problém statisíců běženců na evropské půdě tak nějak „vytěsnit“ s tím, že jich se má týkat méně než těch ostatních.

Ano, netýkal by se nás, pokud bychom nebyli v EU. Jenže jsme a dál být chceme, až na to, že to už dál nepůjde tak, že jen bereme výhody, ale odmítáme sdílet nevýhody.

Jiří Pehe

Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.

Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.

V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).

Visegrád se tak pomalu stává v EU poněkud „neevropským“ ostrovem. Může se stát, že když bude tento image dál prohlubovat, zbytek EU se rozhodne, že tento ostrov k ničemu nepotřebuje.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám