Článek
Ti z nás, kdo návrh zákona vítají, zase mohou argumentovat, že vzhledem ke všem známým faktům o škodlivosti kouření je nejvyšší čas přijmout zákon, jenž chrání svobodu nekuřáků, kterých je ve společnosti většina. Máme mít svobodu pobývat ve veřejném prostoru či veřejně přístupném (ač třeba soukromě vlastněném) zařízení bez rizika, že kvůli zhoubným účinkům pasivního kouření dostaneme rakovinu či jinou nemoc.
Argument, že nekuřáci přeci nemusejí do kuřáckých restaurací chodit, je asi tak validní, jako argument, že lze „svobodně“ provozovat restauraci bez dodržování hygienických limitů, pokud se najde dost hostů, kterým nebude vadit, že se občas přiotráví špatným jídlem.
Odpůrci zákazu kouření v restauracích i jinde občas také argumentují, že zakazování kouření je licoměrné v situaci, kdy dnes a denně je každý z nás vystavován zplodinám aut i průmyslovým exhalacím. Proč prý se oháníme při zakazování kouření jeho škodlivostí pro lidské zdraví a přitom nikdo nezakazuje auta nebo průmyslovou výrobu?
Odpověď na tento argument je složitější než na řeči o svobodě. Lze ale namítnout, že moderní společnosti postupují při omezování škodlivin na lidské zdraví v závislosti na reálných možnostech. Zatímco kouření v restauracích lze prostě zakázat, zrušit automobilovou dopravu a průmysl v současnosti nejde bez katastrofálních ekonomických důsledků.
Můžeme jen s pomocí nových technologií postupně omezovat škodliviny ve výfukových plynech a průmyslových exhalacích. To se děje, a má to mimochodem pro vlastníky aut i továren celkově mnohem větší ekonomické dopady, než bude mít případný mírný pokles návštěvníků restaurací kvůli zákazu kouření na podnikatele v pohostinství.
Často se také argumentuje, že zákaz kouření stejně nijak výrazně nesníží počet kuřáků. Napovídají tomu data ze zemí, kde kouření zakázali. Jenže jakkoliv je jedním smyslem zákazu kouření v restauracích samozřejmě i snaha co nejvíce lidí kouření odnaučit tím, že jim společnost dále znepříjemní provozování jejich „zlozvyku“, není to hlavním cílem tohoto opatření. To už by mohl stát na kouření rovnou uvalit prohibici.
Hlavním smyslem zákona je chránit nekuřáckou většinu a personál restaurací. Rozdělování restaurací na kuřácké a nekuřácké sekce se přitom ukázalo jako dosti neúčinné, pokud nejsou oba prostory hermeticky odděleny. A neřeší problém obsluhujícího personálu, pokud bychom nepřijali zákon, že na práci v kuřáckých prostorech restaurací lze najímat jen kuřáky.
Libertinský přístup ke kouření má ještě jeden zajímavý aspekt. Proti zákazu kouření totiž nejčastěji plamenně argumentují ti samí lidé, kterým vadí sociální stát. Na něm jim vadí kupříkladu rovnostářské pojetí penzí nebo státem zastřešované zdravotnické pojištění.
Bylo by zajímavé se dozvědět, jak by tito lidé reagovali, kdyby stát kupříkladu uzákonil, že kuřáci coby zdravotně vysoce riziková skupina mají platit podstatně vyšší zdravotní pojištění. Kdo je kuřák a kdo nekuřák, lze dnes přitom zjistit jednoduchým testem. Chcete-li mít svobodu ničit si vědomě zdraví s tím, že léčba nemocí způsobených vaší neodpovědností může stát nemalé peníze, pak si za to zaplaťte a nespoléhejte na společenskou solidaritu!
Je sice pravda, že kuřáci už státu přispívají tím, že za každou krabičku cigaret zaplatí speciální daň, ale takto vybrané peníze zdaleka neuhradí desítky miliard, které společnost utrácí za léčbu zcela zbytečných nemocí kouřením způsobených.
Leckdo samozřejmě bude argumentovat, že pak by tedy mělo být zvýšeno zdravotní pojištění i lidem, kteří jsou obézní kvůli přejídání, drogově závislým nebo alkoholikům. Kdo by ale všechny tyto neduhy identifikoval a pak určoval jejich „zdanění“ v podobě vyššího zdravotního pojištění? A kde by to vše skončilo? Monitoroval by stát i zdravý životní styl, konzumaci sladkostí, apod.?
Přesto je to pro odpůrce takových omezení, jakým je i zákaz kouření, zajímavý test jejich důslednosti. Když už tvrdí, že kouřit—a ničit tím zdraví sobě i okolí—je výraz svobody, měli by se zamyslet nad otázkou, zda by kuřáci neměli za takto chápanou „svobodu“ platit speciální daň do zdravotnického systému.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).