Hlavní obsah
Alex Švamberk Foto: Tomáš Reiner, Novinky

KOMENTÁŘ: Strach ze Severní Koreje nesmí mít velké oči – Alex Švamberk

Testy severokorejských raket vzbuzují obavy. Není divu, Pchjongjang rezoluce Rady bezpečnosti OSN ignoruje, dál odpaluje rakety a usilovně buduje jaderný arzenál. Provedl již tři pokusné výbuchy. Loni za poslední velké krize na Korejském poloostrově dokonce hrozil preventivním jaderným úderem proti základnám USA. Neměli bychom však podléhat ochromujícímu strachu z KLDR.

Alex Švamberk Foto: Tomáš Reiner, Novinky
KOMENTÁŘ: Strach ze Severní Koreje nesmí mít velké oči – Alex Švamberk

Obavy ze Severní Koreje umocňuje brutalita autokratického militaristického režimu, který klidně nechal umírat obyvatele hlady, ale svých cílů a vojenských programů se nevzdal. Své odpůrce bez milosti popravuje nebo posílá do převýchovných táborů.

Strach zvětšuje extrémní uzavřenost režimu, o kterém i experti vědí jen málo, takže po posledních čistkách není ani jasné, která z frakcí a skupin je u moci, protože Kim Čong-un rozhodně nevládne sám.

Každá zpráva tak vyvolává dojem, že se schyluje k něčemu podstatnému a zřejmě strašnému, protože ji nelze zařadit do kontextu. A je jedno, zda jde o další test raket, nebo o výměnu ministra obrany, který ve funkci nevydržel ani rok, kterážto zpráva by v jakékoli jiné zemi prošla bez povšimnutí. Stačí si jen uvědomit, jak často se měnili ministři obrany u nás.

Za takové situace snadno bují fámy o popravách plamenometem nebo roztrháním vyhladovělou smečkou psů či o likvidaci milenky vůdce Kim Čon-una, které jen zvětšují hrůzu z obskurního režimu.

Severní Korea působí jako archetyp nepřítele – neuchopitelného a naprosto cizího. KLDR však nezažila invazi vetřelců z vesmíru, kteří by ovládali její obyvatele, jako tomu bylo v Heinleinově románu Vládci loutek. Jistě by to byla hezká politická sci-fi, ale v reálném světě je lepší se držet reality než podléhat atavistickému strachu z neznáma a uvědomit si, že Kim čong-un není mimozemšťan, jehož myšlení nelze pochopit. Strach má velké oči a ochromuje, což si možná uvědomují i v Severní Koreji, když opatrně dávkují informace o své zemi.

Podivný pragmatismus

Severokorejský režim však není tak nevypočitatelný, jak by se mohlo zdát, což neznamená, že bychom ho měli podceňovat. Na to je příliš silně vyzbrojen, i když nemá ty nejmodernější zbraně. Jak ale ukázala válka v Afghánistánu, ne vždy konflikty rozhoduje technika.

Pchjongjang dokáže maximálně vygradovat napětí, takže se zdá, že válka – dokonce možná jaderná – bude nevyhnutelná, aby se situace vždy opět zmírnila. Ačkoli po ukončení bojů v rámci Korejské války zůstaly obě strany konfliktu ve válečném stavu, konflikt se už znovu nikdy nerozhořel. Potyčky jsou časté, Severní Korea nejen testuje rakety a jaderné zbraně, ale také ostřeluje jihokorejské ostrovy a zřejmě potopila i jihokorejskou fregatu Čchonan. Dále než k podobným provokacím však nikdy nesáhla, nepodnikla zničující útok pro slávu nějaké ideje jako někteří islámští radikálové. Přes výhrůžky neuzavřela ani průmyslovou zónu u Kesongu, kde působí jihokorejské podniky, které mu přinášejí potřebné devizy.

Pchjongjang nemíní ohrozit svou existenci, ale naopak si ji uchovat. I když mnohé jeho kroky působí absurdně, jedná podle své logiky pragmaticky. Většinou chce pomocí provokací získat pomoc nebo výhody, které mu byly právě kvůli jeho nekompromisnímu postoji v rámci rezolucí Rady bezpečnosti OSN odepřeny. Nemá cenu hodnotit, zda je to rozumný přístup ze strany Pchjongjangu, nebo ne, ale zatím vždy takto postupoval.

Historické obavy v novém světě

I ony rostoucí hrozby jsou pochopitelné. S koncem rozděleného světa se KLDR dostala do stále větší izolace a musela se přizpůsobovat nové, jí nepříznivé realitě. Změny byly proti ní. Jestliže mohla v šedesátých letech lavírovat mezi Sovětským svazem a Čínou a od obou získávat výhody pro sebe, nyní ji i její nejbližší spojenec Čína tlačí k provedení ekonomických změn, které by nutně vedly i ke změnám ve společnosti.

Harašení zbraněmi je varováním nejen Spojeným státům, ale i Číně, aby jí dál pomáhala, ale nenutila ji ke změnám. Nemluvě o tom, že mnohé akce jsou určeny nikoli ven, ale vlastnímu lidu, který je potřeba ubezpečit, že všechny útrapy, které prožívá, jsou jen drobnou daní za to, že země zůstává svobodná, nezávislá a lidová a neovládají ji mezinárodní korporace.

Historicky je i pochopitelný strach z USA a opovrhování Radou bezpečnosti OSN. Jde o nepřátele. Když severokorejské tanky překročily v roce 1950 demarkační linii na 38. rovnoběžce, Rada bezpečnosti OSN to odsoudila a umožnila vyslání mezinárodních sil na pomoc Soulu, které vedli Američané. Velení sil OSN se však v říjnu 1950 po invazi u Inčchonu nespokojilo s vyhnáním severokorejských sil a podpořilo Jihokorejce v postupu na sever. To vedlo k další eskalaci a KLDR se udržela jen díky masivní čínské intervenci. Vnitrokorejský konflikt, což byl pokus násilím sjednotit po druhé světové válce uměle rozdělenou zemi, tak přerostl ve střet USA a Číny podporované SSSR.

Demytizace KLDR, tím nemám na mysli jakékoli omlouvání severokorejského režimu a jeho činů, je prvním krokem, bez něhož se korejská otázka nedá vyřešit. Dokud nepochopíme, co přesně KLDR chce a s čím je ochotna se spokojit, budeme se dál jen bát – mnohdy zbytečně – a připadat si trapně, když údajně zlikvidovaná milenka se po devíti měsících objeví na zasedání předních severokorejských umělců a když se ukáže, že zpráva o popravě smečkou psů byla převzata z čínského satirického blogu.

Kima Čong-una není potřeba obdivovat, jak to dělá extravagantní basketbalista Dennis Rodman, ale občas by bylo dobré se na něj podívat i jeho očima, protože ukazuje, že je to bytost z masa a kostí se slabinami a libůstkami.

Nesmíme ani přeceňovat všechny zprávy z Koreje a vidět za každým jejím krokem snahu eskalovat napětí. Vypuštění satelitu napomohlo v dalším vývoji severokorejské raketové techniky, ale především to byl vzkaz světu a zejména vlastnímu lidu, čeho všeho dosáhla KLDR v nepřátelském světě. V Koreji se cení, když země něčeho dosáhne sama. A už vůbec nemá cenu přeceňovat odpálení raket na vzdálenost 150 kilometrů a možná i pěti set kilometrů, zvláště jde-li o modernizované verze archaických scudů, které sestřelovaly patrioty bez větších problémů už za první války v Perském zálivu.

Možná se však bojíme rádi, což umožňuje režimu v Pchjongjangu dál přežívat, protože naše mnohdy neadekvátní reakce dobře slouží Severní Koreji při její obhajobě před vlastním lidem, který v dnešní době není zdaleka tak izolovaný jako před padesáti lety. Otevřeně se přiznává, že sleduje jihokorejské televizní seriály, které chtě nechtě ukazují severokorejskému lidu, že lze žít i jinak.  Ale takto může snadno severokorejské vedení vlastnímu lidu tvrdit, že bez silné armády a bez jaderných zbraní by KLDR nepřežila.

Alex Švamberk

Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.

Komentáře autora

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků