Článek
Na její případ by se hodilo hned několik bonmotů. Třeba ten Marxův, že dějiny se opakují - nejprve jako tragédie, pak jako fraška. Když v ruském zajetí, kam byla podle svých slov zavlečena, držela v roce 2016 přes 40 dní hladovku, mělo to velkou odezvu. Desítky západních politiků ji podporovaly a někteří drželi na její podporu řetězovou hladovku.
Zvlášť velké obavy vyvolalo, když vyhlásila suchou hladovku kvůli odkladům při vynášení rozsudku. Nakonec dostala 23 let za vraždu dvou ruských novinářů, na které navedla minometnou palbu. Příběh ale měl dobrý konec. Savčenkovou se záhy podařilo vyměnit za dva ruské rozvědčíky GRU. Když se vracela, čekal ji na letišti prezident Petro Porošenko a dostala státní vyznamenání.
Záhy se však ukázalo, proč je nejlepší hrdina mrtvý hrdina. V politice se chovala jako slon porcelánu. Když plácla, že podle jmen je mezi ukrajinskými politiky moc Židů, na Západě ztratila auru. Nacionalisté jí zase nemohli odpustit, že ukrajinská hrdinka, banderovka, jak ji označil ruský soud, která šla s dobrovolníky se zbraní v ruce bránit Donbas proti separatistům, když se rozložená armáda na žádnou akci nevzchopila, jednala v Minsku s vůdci samozvaných separatistických republik Igorem Plotnickým a Alexandrem Zacharčenkem, aby dostala na svobodu další zajatce. A dokonce se odvážila říci, že je potřeba ukončit válku i za cenu, že by se Ukrajina měla načas vzdát Krymu. To už si dovolila moc.
Nejhorší ale je, že se na Savčenkovou hodí rčení, že revoluce požírá své děti, i když celá story ani náhodou nepřipomíná jakobínský teror nebo proces s Rudolfem Slánským. Že po každé revoluci přichází kocovina, protože nesplnila očekávání, je běžné. To známe i sami. Obvyklé je i to, že rozčarováni bývají právě ti, kdo se na revoluci nejaktivněji podíleli. Že však vše skončí uvězněním hrdinky pro podezření, že připravovala puč, běžné není a svědčí to nejen o samotné Savčenkové, ale také o situaci na Ukrajině.
Když Savčenková na svou obhajobu kromě jiného říkala, že vyhodit do povětří parlament chtěl někdy každý Ukrajinec, nebyla daleko od pravdy. Průzkum agentury Rejtyng v té době ukázal, že parlament je nejméně důvěryhodnou institucí v zemi, nevěří mu 72 procent obyvatel, prezidentovi pak 57 procent. Naopak dobrovolníkům věří 52 procent obyvatel, následují je církev a armáda s 37 procenty.
Slyšet jsou i hlasy volající po dalším majdanu. Země sice vybředla z nejhorší krize, ale rozevírají se nůžky mezi bohatými a chudými, protože Mezinárodní měnový fond podvázal další půjčky liberalizací trhu, takže plyn se dodává bez byvší státní podpory a nezaměstnanost činí stále kolem deseti procent.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.
Země navíc zůstává rozdělená. Zatímco na jejím jihovýchodě chce vést válku se separatisty do vítězného konce 4 až 15 procent oslovených, čísla se liší podle jednotlivých oblastí, na západě Ukrajiny si to přeje mezi 29 až 37 procenty. Pro vstup do NATO je 43 procent Ukrajinců, proti němu 34 procent. Odpůrci jsou na jihovýchodě země, příznivci na západě. To nejsou dobré vyhlídky na uklidnění napětí ve společnosti za situace, kdy je Rusko připraveno využít jakoukoli příležitost.