Hlavní obsah
Antonín Rašek Foto: Petr Hloušek, Právo

KOMENTÁŘ: Řekne-li Kmoníček A, nutno dodat B - Antonín Rašek

Objeví-li se opravdu globální hrozba, je na ni nutné reagovat churchillovsky rozhodným hlasem. Za Hrad to udělal ředitel zahraničního odboru (Kmoníček: Ukrajina je chřipka, ale Islámský stát rakovina, sobotní Právo). Prezentoval obraz krajně apokalyptický, ale nejkrutější je, že má pravdu. Ale řekne-li se analytické A, musí následovat konkrétní podnět pro rozhodovací procesy.

Antonín Rašek Foto: Petr Hloušek, Právo
KOMENTÁŘ: Řekne-li Kmoníček A, nutno dodat B - Antonín Rašek

Hynek Kmoníček jej naznačil v případě eskalace konfliktu ve formě varovného prognostického scénáře: „Pokračoval by rozpad Sýrie a Iráku, skrze Kurdy by se proces rozšířil na polovinu Turecka a hned máme problém uvnitř NATO. Aliance by reagovala, pak by reagovalo Rusko, doufejme tentokrát ve spolupráci s NATO, čímž by se změnila bezpečnostní architektura v Evropě, ale i v Tichomoří, americké jednotky převelené z této oblasti by chyběly v té části světa, kam se přestěhovala světová ekonomika.“

Ono se to nezdálo tak nebezpečné, spíše pro popravy děsivé, když se nejdříve mluvilo o šesti a nyní o deseti až třiceti tisících islámských radikálů. Ale ve zmatcích konce první světové války sto tisíc revolucionářů převzalo moc na dlouhé desítky let v největší zemi na světě. Mohli bychom pokračovat příklady převzetí moci nepočetnými řadami vojáků pod vedením generálů, plukovníků, kapitánu a dokonce seržantů i v poměrně velkých státech. Islámští radikálové nyní ovládají teritorium o velikosti Francie, což je těžko možné bez podpory nebo alespoň tolerance obyvatelstva. Takže padá další mýtus, že jsou jen izolovanou částí muslimů a ti se jich sami obávají.

Považuje-li Miloš Zeman mezinárodní terorismus za největší hrozbu, nelze mu vyčítat, že má v této souvislosti na Rusko jiný metr než většina unijních politiků. Zmoudřel ale už i odcházející generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen, když řekl, že „Rusko není bezprostřední hrozbou, tou je Islámský stát“.

Ono, je to tak, že zatímco s Ruskem se lze i přes nepřehlédnutelné aktuální potíže dříve či později dohodnout, což závisí nejen na Putinově chování, s islámským světem je to poněkud složitější. Jde obrazně řečeno o multifronty s mnoha podobami, kterým se vyhnout nelze. Rusko se stejným nepřítelem je proto pro nás přirozeným spojencem. Jako byl za druhé světové války pro západní spojence Sovětský svaz.

A otevřeně řečeno, kdo na sebe vezme odpovědnost bojovat na dvou, resp. třech frontách? Proti terorismu, Rusku i Číně? Už jsme zažili mnoho historických analogií.

Antonín Rašek

Původní profesí voják, který současně vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor filozofie a historie. Po 21. srpnu 1968 byl z armády propuštěn, rehabilitace se dočkal po listopadu 1989. Stal se civilním náměstkem ministra obrany a ředitelem Institutu pro strategická studia. Spolupracuje se Střediskem bezpečnostní politiky UK. Je autorem devatenácti románů.

Více o autorovi

Komentáře autora

Arabské jaro bylo srovnáváno s naším Pražským jarem, Ukrajina s listopadovými událostmi, s rokem 1938 či Kosovem. Srovnání pokulhávala na jednu nohu, pokud ne na obě. Ale dvojnásobně špatná zkušenost Německa se dvěma frontami, což bylo naše štěstí, je těžko vyvratitelná. Stejně tak realizace americké bezpečnostní strategie angažovat se ve dvou lokálních válkách, která USA dostala do kolen, že váhají proti Islámskému státu zasáhnout pozemními silami.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků