Článek
Poslední takové angažmá primátor Hřib předvedl v otázce auditu Evropské komise, která posuzovala, jestli premiér Andrej Babiš je, nebo není ve střetu zájmů. Hřib vyrazil do Bruselu coby delegát na výbor regionů, kde se řeší právě věci přímo související i s naším hlavním městem. Jak sám přiznal, své „primární poslání“ se rozhodl obohatit. Tedy prozkoumat, proč je audit neveřejný a zdali ho Praha může zveřejnit, protože ho má k dispozici. S rozvojem hlavního města to přitom bezprostředně nesouvisí.
Další podobný úkrok od povinností primátora byl případ Čína a Tchaj-wan. Nejdříve bylo potřeba udělat haló kolem partnerské smlouvy s Pekingem. Obnášela totiž klauzuli o uznání jednotné Číny, které je totožné s pozicí naší země i Evropské unie. Prohlášení se do smlouvy dostalo za minulého vedení, novému se nelíbilo. Je sice pravda, že takové ustanovení v partnerské smlouvě mezi dvěma městy být nemusí, ale v podstatě ničemu nevadilo. Zbytečně se kolem toho rozvířily vody. A znovu, jestli taková klauzule ve smlouvě je nebo není, nemá na rozvoj města sebemenší vliv.
Podobný krok do hájemství vlády, respektive ministerstva zahraničí, představoval další vývoj. Nejdříve jsme slyšeli argument, že politika do smluv s partnerskými městy nepatří. Následně ale natruc Pekingu a Číně bylo nutné uzavřít smlouvu s hlavním městem Tchaj-wanu. Vzhledem ke vztahům Číny a Tchaj-wanu, které jsou vše, jen ne přátelské, si není těžké domyslet skutečný účel rozhodnutí. Udělat naschvál a vyjádřit geopolitický světonázor. Následně jej pomocí médií předat voličům.
Podobné to bylo také v případě poněkud nepochopitelného záměru nevrátit na Staroměstskou radnici pamětní desku připomínající zásluhu Rudé armády na osvobození hlavního města od nacistů v roce 1945. To už není naschvál, ale přímo snaha selektivně upravovat dějiny. Rusové se stali později okupanty a agresory. Rok 1968 jim zapomenout nelze. Stejně ale nelze zapomenout jejich úlohu v době osvobození hlavního města zpod útlaku hitlerovského Německa. Pamětní deska se týká roku 1945, ne roku 1968.
Vše výše zmíněné je jen výčet zvláštních kroků pražského primátora za necelých šest měsíců. Vypadá to, že primátor a jeho tým mají spoustu času, protože v Praze není co řešit. Jenže tak to bohužel není. Bytů je stále nedostatek. Auta stojí ve věčných zácpách. Městský okruh dokončený není. Některé čtvrti jsou až příliš často bez vody. V každé městské části je možné nalézt silnice a chodníky, které vybízejí ke zlomení nohy, případně odražení tlumičů automobilu či zničení jiného dopravního prostředku. Metro D není, metro na letiště také ne. Dokonce ani nadzemka není. Procházka po Václavském náměstí ve dvě ráno není jen tak pro někoho.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Na to vše by se vedení města mělo zaměřit. Ne se zabývat otázkami, které mu nepřísluší. Evidentně je ale potřeba neustále lákat potenciální voliče Pirátů, kteří třeba ani nežijí v Praze, ale na srdci jim leží celostátní a zahraničněpolitické otázky. V takovém případě se ale primátor měl nechat zvolit do jiné funkce než do vedení hlavního města. Pro Hřiba stejně jako pro jeho stranu platí, že období hájení skončilo. Chce to měřitelné výkony. Věčných poukazů na údajnou korupci a řečí o digitálních technologiích a transparentnosti se nikdo nenají ani se jimi nepřikryje a jezdit po nich také nebude.