Hlavní obsah
Alex Švamberk Foto: Tomáš Reiner, Novinky

KOMENTÁŘ: Přepadení Polska je stále varující - Alex Švamberk

Od přepadení Polska nacistickým Německem uplynulo 1. září osmdesát let. I když většina lidí už druhou světovou válku nezažila, je potřeba si ji připomínat. A nejen kvůli více než šedesáti miliónům obětí a hrůzám holokaustu. Je potřeba si ji připomínat také kvůli tomu, co největšímu konfliktu v dějinách lidstva předcházelo. Abychom si uvědomili si, že se zlem si nelze zahrávat nebo je dokonce využívat pro své vlastní záměry. Je potřeba se mu postavit. A zavčas.

Alex Švamberk Foto: Tomáš Reiner, Novinky
KOMENTÁŘ: Přepadení Polska je stále varující - Alex Švamberk

Po německém útoku Velká Británie a Francie nehodily Polsko přes palubu, jako to udělaly o rok dříve v Mnichově s Československem. Třetí říši vyhlásily 3. září válku, ale na pomoc Varšavě nepřišly, na západní frontě žádné skutečné boje neprobíhaly, takže hitlerovská vojska mohla snadno postupovat. A definitivní ranou pro Polsko bylo, když 17. září na základě tajné dohody Molotova s Ribbentropem o rozdělení sfér vlivu začal východ Polska obsazovat Sovětský svaz. Poslední polské jednotky se vzdaly 5. října.

Porážkou Polska však válka neskončila. Nacistické Německo se ubezpečilo o své síle i chabé reakci demokratických zemí a 9. dubna zaútočilo na Norsko a Dánsko. Dánsko dobylo za jediný den, Norsko se mu podařilo zcela ovládnout za dva měsíce. To už 10. května Wehrmacht překročil hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska s cílem dobýt Francii. Podivná válka na západě se proměnila v bleskovou, Francie 22. května kapitulovala a Velká Británie jen tak tak dokázala evakuovat z Dunkerque svůj expediční sbor. Země, které v zájmu míru obětovaly v roce 1938 v Mnichově Československo, tak poznaly, že dohody s ďáblem se nevyplácejí, ať už jde o bohulibé zachování míru nebo skrytou snahu nasměrovat útočníka jiným směrem - na východ proti bolševikům.

Stejného poučení se dočkali rok později i Sověti v čele se Stalinem. Navzdory dohodě Německo přepadlo 22. června Sovětský svaz. A narychlo připojený východ Polska a pobaltské republiky nijak nezbrzdily německý postup.

Jasně se ukázalo, že zlu je potřeba se postavit zavčas, a ne s ním uzavírat smlouvy a doufat, že je můžeme využít pro své účely. Nakonec se musel Západ se Sověty proti Hitlerovi spojit a obě strany musely překonat ideologické rozpory a zapomenout na své plány, ať už šlo o šíření bolševické revoluce, nebo její zastavení.

Ani jedné straně se kalkulace nevyplatila. Sovětský svaz bojoval o holou existenci a jeho ztráty byly úděsné. Váhavý Západ zase přišel o východoevropské země. Válka je sice pokračování politiky jinými prostředky, jak řekl Carl von Clausewitz, ale nelze zapomínat, že válka má vlastní logiku a konflikty se vyvíjejí úplně jinak, než je politici plánovali. Počet obětí jasně ukazuje, jak nebezpečné si je s válkami zahrávat a že je jim třeba předcházet, což se nedělo.

Druhá světová válka nepropukla z čista jasna. Předcházely jí jiné konflikty, které většinou agresorům procházely. Japonsko v roce 1931 odtrhlo od Číny Mandžusko a udělalo z něj loutkový stát. V roce 1935 napadla za nečinného přihlížení stále slábnoucí Společnosti národů Itálie Habeš, o rok později propukla španělská občanská válka, kde se také angažoval Mussolini i Hitlerova Třetí říše, v červenci 1937 zaútočilo Japonsko na Čínu, v březnu 1938 Hitler připojil při anšlusu Rakousko a v květnu 1939 zaútočili Japonci z Mandžuska na Mongolsko a u Chalchyn golu se střetli se sovětskými jednotami. Proto je potřeba posilovat každý mechanismus, který brání válce bez ohledu na to, jak je byrokratický, a ne ho obcházet, jak se to děje s Radou bezpečnosti OSN, což však neznamená nepostavit se skutečnému zlu, jaké reprezentují radikální džihádisté.

A stejně tak je důležité dbát na územní celistvost a nenechat oklešťovat slabší země, ať už jde o ruskou anexi Krymu nebo odtržení Jižní Osetie a Acbházie od Gruzie, či uznání nezávislosti Kosova, anebo čínské snahy podmanit si Jihočínské moře. Nelze zapomínat, na počátku čeho stály anšlus Rakouska a okleštění Československa, které jasně ukázaly, že s jídlem roste chuť. Jen nepřijatelnost podobných kroků omezuje hrozbu válek stejně jako omezování zbrojení, ve kterém je potřeba pokračovat, a ne smlouvy o omezení zbraní vypovídat.

Alex Švamberk

Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.

Komentáře autora

A nesmí se přehlížet varovné signály, jako byl nástup totalitních režimů a diktátorů. Carské Rusko se změnilo v Sovětský svaz, kde vládl od roku 1924 Stalin, Itálii ovládl v roce 1922 fašista Benito Mussolini a v roce 1933 se chopil moci v Německu bez puče Adolf Hitler. Ale demokratické nebyly ani Pilsudského Polsko nebo Horthyovské Maďarsko. Americký izolacionismus růstu těchto režimů napomáhal. Jako by to něco připomínalo, ale historické paralely se musejí brát s opatrností.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků