Článek
Výzkumy veřejného mínění kritický postoj občanů, zejména vůči euru, ale i proti nevolené nadnárodní nomenklatuře, která nás zaměstnává 40 procenty většinou nesmyslné legislativy a s ní spojených nákladů, opravdu už celé jedno desetiletí potvrzují a v těchto volbách se o euroskeptiky uchází 13 stran ze 40. Všechny jsou ale mimoparlamentní, tak nějak splácané na poslední chvíli a snad až na jednu nebo dvě o nich nikdo nikdy neslyšel. Marně doufají, že jim nízká účast voličů alespoň jeden lukrativní mandát do europarlamentu přihraje, tak jako se to posledně podařilo ministraně Svobodných.
Čtrnáctou stranou je ODS, ale její reformistická kritika Unie je tak mírňoučká a konstruktivní, že by nezaujatý čtenář volebního programu mohl nabýt dojmu, jako by šlo spíš o taktiku neodradit své kritické i nekritické voliče. Kdo jiný by ale měl být skeptický vůči levicové utopii než voliči pravice? Proč tedy nechce strana alespoň ostře protestovat, vždyť tak jako tak nic jiného dělat ani nelze. Europarlament (podobný ruské Dumě) je ve skutečnosti pouhou demokratickou štafáží, pouhou žvanírnou, nevolí vládnoucí Komisi a o dalším integračním směřování rozhodovat ani nesmí.
Vedení ODS nepochybně ví, že vyhraněný postoj vůči EU voliče nezvábí. O to paradoxnější je právě vydaná kniha „Konzervatismus dnes”, v níž předseda ODS Petr Fiala a František Mikš představují kritické desatero vůči Unii, v němž konstatují, že „nemůže lidem poskytnout sdílenou identitu ani srozumitelně definovaný prostor, s nímž by se mohli identifikovat” a „nahrazuje národní stát v druhotných funkcích a to velmi problematicky”. Mezi filozofií a diplomatickou taktikou strany zeje propast.
Zatímco Salvini v Itálii, Baudet v Nizozemsku, Farage v Anglii a Orbán v Maďarsku rozbouřili veřejnost a přivolávají na Unii hromy a blesky, u nás doma je klid a jediný odpor zřejmě zaznamená nejnižší účastí voličů v Evropě.
Vypadá to, jako by to české brblání bylo geneticky ochromené a v těchto volbách, kdy levicové a nacionální protestní strany podle všech průzkumů možná zaplní třetinu europarlamentu, se protestu účastnit nehodlají. Jako by si říkali, že těch 21 českých prebend ve Štrasburku přece nestojí ani za námahu jít k urnám. Vždycky se bude rozhodovat o nás bez nás.
Nelíbí se mi tato lidová moudrost a souhlasím s eurofily, byť z opačného důvodu, že volby do pseudoparlamentu důležité jsou. Evropská společnost se bouří, Západ prožívá ideologickou slovní válku, čím dál víc lidí se staví proti nevolené byrokracii (oligarchii), která z přesvědčení, že objevila zákonitost lidských dějin, nezvratně rozhoduje o svobodě nás všech, uplatňuje čím dál víc onu „represivní toleranci”, o níž hovořila Frankfurtská škola neomarxistů, a z principu rozvrací národní společenství, jediný opravdový domov, jaký máme. Není dobré čekat na další krizi, daleko lepší je protestovat, dokud ještě nejde o život.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.