Článek
Pokud by ten potvrdil, že rozhodnutí schválené poměrem 24 členských zemí proti 4 členským zemím není právoplatné, protože rozhodování kvalifikovanou většinou nelze v tak závažné otázce uplatnit, pak by Maďarsku nemohl nikdo nic vytýkat, pokud by kvóty ignorovalo.
Čeho chce ale Maďarsko dosáhnout referendem?
Pokud by ho uspořádalo před rozhodnutím Evropského soudního dvora, byl by předpokládaný výsledek referenda - tedy odmítnutí kvót - fackou tomuto nejvyššímu soudnímu orgánu EU. Maďarsko by v podstatě vyslalo signál, že je mu jedno, jak rozhodne soud, na který se samo obrátilo.
Pokud by se referendum konalo poté, co Evropský soudní dvůr, jak se dá předpokládat, maďarskou (a slovenskou) stížnost na přijetí kvót zamítne, bylo by maďarské pohrdání evropskými rozhodovacími mechanismy ještě zjevnější. Ať už si myslíme o užitečnosti kvót cokoliv, EU by nezbylo než vůči Maďarsku přijmout tvrdé sankce, protože Lisabonská smlouva je momentálně jakousi evropskou ústavou.
Už samotná otázka navržená pro referendum je skandální. Zní: „Přejete si, aby EU nařizovala povinné přestěhování lidí, kteří nejsou maďarskými občany, do Maďarska bez schválení maďarským parlamentem?“
Co na tom, že právě maďarský parlament schválil Lisabonskou smlouvu, v níž se vzdal práva rozhodovat dodatečně o věcech, které přijme EU kvalifikovanou většinou.
Maďarsko ale v tomto pohrdání smlouvami EU není samo. Slovenský premiér Robert Fico se dokonce ani neobtěžuje, aby se schovával za hlas lidu v podobě plebiscitu, a rovnou prohlašuje, že Slovensko na základě kvót žádné uprchlíky nikdy nepřijme. Proč se ale tedy Slovensko odvolávalo k Evropskému soudnímu dvoru, když ani v případě neúspěchu své stížnosti není slovenská vláda ochotná respektovat rozhodnutí učiněné kvalifikovanou většinou členských zemí EU podle platné evropské „ústavy“?
Bohužel i v České republice narážíme na stejné pohrdání evropským právem. U nás pro změnu politici, naposledy ministr financí Andrej Babiš, přicházejí s tím, že Česká republika by měla hlasovat v referendu o přijetí eura. Jenže ČR se k přijetí eura už v jednom referendu - tom o vstupu do EU - zavázala! I když někteří politici nyní tvrdí, že se od našeho vstupu změnily parametry fungování eurozóny, přístupová smlouva, v níž náš závazek přijmout euro figuruje, nic neříká o tom, že bychom měli právo o přijetí eura rozhodovat podle toho, zda a jak se podle nás změnilo fungování eurozóny.
Politici Visegrádu si opakovaně stěžují, že je nikdo nebere vážně. Pro zbytek EU je ovšem těžké brát vážně země, které se odmítají podřídit smlouvám EU, které samy pomohly schválit.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).