Článek
Turecko svou ochotu zdůvodňuje doktrínou „jeden národ, dva státy“. Podle ní žijí v Ázerbájdžánu v podstatě Turci, kteří sice mají po rozpadu SSSR vlastní zemi, ale jejich turečtí bratři a souvěrci jim musí pomoci proti údajným arménským uzurpátorům.
Tím Turecko naráží na skutečnost, že de iure je Náhorní Karabach součást Ázerbájdžánu. De facto je ale pod kontrolou Arménie od ukončení předchozího konfliktu v roce 1994. Na samotném území žije dlouhodobě většina Arménů. Jejich počet se po válce na přelomu devadesátých let ještě zvýšil poté, co Ázerbájdžánci oblast opustili.
Jestliže se tedy Ázerbájdžán s podporou Turecka dovolává teritoriální integrity, na niž má každý stát právo, Arménie se odvolává na právo národů na sebeurčení. Tato doktrína se obzvláště uplatnila po první světové válce. Její dovedení do důsledku znamenalo završení pádu mnohonárodních monarchií v čele s Rakouskem-Uherskem a vyneslo mimo jiné Čechům a Slovákům Československo.
Kulisy zápasu mezi doktrínou územní integrity a práva na sebeurčení jsou samy o sobě symbol potíží. Přidává se k nim ale také zápas náboženský. Arméni jsou prastarý národ, který jako první přijal za státní náboženství křesťanství. Stalo se tak skoro před dvěma tisíci lety. Proti nim stojí muslimové, kteří se až do 19. století považovali za Turky. Ke všemu se přidávají dějinné křivdy, včetně vraždění Arménů Turky, které český parlament v roce 2017 v souznění s prezidentem Zemanem uznal jako genocidu.
Souboj dvou doktrín mezinárodní politiky, doplněný o náboženský konflikt, dále komplikuje blízkost nerostných surovin a potrubí, která přivádějí vzácné zdroje nerostných surovin z oblasti Kaspického moře do Evropy. V konfliktu jde tedy i o nemalé peníze, které mimochodem Ázerbájdžánu umožnily vyzbrojit armádu moderními zbraněmi. V zápase jde ale také o vliv regionálních mocností.
Turecko se dlouhodobě staví do role ochránce muslimů a pěstuje politiku čpící snahou o obnovení Osmanské říše. Není se tak co divit, že podmiňuje snahu o příměří naprostým ustoupením Arménů. Naposledy to v Ankaře řekli generálnímu tajemníkovi NATO Stoltenbergovi. Na druhé straně stojí Rusko, které se snaží docílit pověsti ochránce pravoslavných křesťanů. Byť je vázané spojenectvím s Arménií, zatím se do konfliktu významně nezapojilo.
Dalšími tradičními spojenci Arménie jsou Francie a Řecko, tedy Západ, který nikoliv náhodou ve shodné době stojí v konfliktu s Tureckem kvůli Libyi a nerostným surovinám ve východním Středomoří. Proti Turecku zatím nejvýznamněji, byť jen slovně, vystoupil francouzský prezident Macron. Turky obvinil z dovážení bojovníků ze Sýrie včetně džihádistů. Tak se Macron poprvé po dlouhé době shodl se syrským prezidentem Asadem, který obvinění zopakoval, a z pronikání džihádistů vyjádřilo obavu i Rusko.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Jak jsme viděli v případě první světové války, tenkrát se těžko mohlo čekat, že sedm kulí v Sarajevu rozpoutá několikaletý strašlivý konflikt mnoha stran. Byl by naprostý projev zmaru a zkázy, kdyby se do většího konfliktu nebo i jen zástupné války rozrostlo také území jménem Náhorní Karabach. Turecko by se mělo držet zpátky. Je zřejmé, že dosavadní stav vyhovoval Arménii, která válkou může jen ztratit. Zato Ázerbájdžán k jednacímu stolu nepůjde, dokud bude mít za zády Ankaru snící novo-osmanský sen.