Článek
Hned po návratu ze středečního mimořádného summitu EU, který podobně jako komunistické sjezdy o ničem podstatném nerozhodl, promluvila Merkelová v Berlíně před německými poslanci otevřeně. Asi největší pobouření vyvolala její slova, že „musejí být dodržovány minimální standardy pro ubytování uprchlíků a zajištění jejich potřeb“ a že v některých zemích se tak neděje. Působilo to, jako by si neuvědomovala, že většina zemí EU je mnohem chudších než Německo. Rozdíly v HDP sice výpočet kvót zohledňuje, ale nějak už se nepočítá s tím, že to, co působí v Německu jako minimum, může chudému Rumunovi připadat jako luxus. Zvlášť, když on, stejně jako dříve Češi, musel roky čekat, než se otevře pracovní trh v západoevropských zemích.
Mnohem podstatnější je však další vyjádření kancléřky: „Nyní děláme první krok, ale nevíme, kam až bude potřeba se dostat. Jsem hluboce přesvědčena o tom, že Evropa potřebuje dlouhodobý mechanismus pro spravedlivé rozdělování uprchlíků mezi členské státy.“ Z jejích slov jasně plyne, že úterní rozhodnutí kvalifikovanou většinou je krokem na cestě k vytvoření trvalého mechanismu přerozdělování. Odpor Prahy a dalších zemí je pak zcela pochopitelný. Naskýtá se otázka, zda o něčem takovém neměli rozhodovat šéfové vlád a států, a ne pouzí ministři vnitra.
Nejvíce znepokojivý je ale její obecný výrok: „To, jak vyřešíme aktuální krizi, určí podobu kontinentu v budoucnu.“ Působí dojmem, že kancléřka počítá s vznikem jakési ´Nové Evropy´, ve které budou mnohem početněji zastoupeni migranti. Německý ministr vnitra Thomas de Maizière dokonce prohlásil, že by je unie měla rovnou vozit. To je doslova voda na mlýn spikleneckým teoriím. Migranti podle nich mají představovat levnou pracovní sílu, kterou aktuálně potřebují velké evropské podniky. Jejich ochota pracovat za nižší mzdu má podrýt moc odborů. Tyto teorie ponechám stranou, protože působí moc účelově.
Zřetelně však jde o transformaci EU, protože ta současná představuje kvůli rozporům mezi jednotlivými zeměmi neakceschopný kolos. Oslabit v souvislosti s migranty národní státy by rozhodně usnadnilo Bruselu, či spíše nejmocnějším zemím EU vládnutí. Unii sice tvoří 28 suverénních zemí, ale už nekonfederativní podoba jejích orgánů ukazuje, že národy jsou odsouvány na vedlejší kolej. Evropský parlament je jednokomorový, není v něm obdoba byvší Sněmovny národů. Jednotlivé země mají sice své eurokomisaře, ti však po nástupu do funkce mají prosazovat celoevropská, a nikoli národní hlediska. I zastupitelé v europarlamentu vstupují do transevropských stran, byť třeba socialisté v jednotlivých zemích EU zastávají leckdy odlišné postoje.
Nechtěl bych Bruselu nebo Merkelové podsouvat, že se snaží naředit místní obyvatelstvo a vytvořit v tavícím kotlíku nový panevropský národ. Faktem ale je, že většina říší se snažila jednotlivé národy - zejména ty vzdornější - oslabovat. Stačí si vzpomenout násilné přesuny vzpurných etnik v Sovětském svazu i na postup Rakouska-Uherska. Podobné akce však nikdy nevedly k úspěchu. V paměti je dosud krvavý rozpad Jugoslávie, kde se po Titově smrti opět vyvřely letité spory mezi Srby a Chorvaty. Rozpadl se i Sovětský svaz a dopad konce rakousko-uherského žaláře národů dosud 28. října slavíme.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.
To, že fungoval tavící kotlík v případě USA, nelze na Evropu aplikovat. Společnost ve Spojených státech tvoří takřka výlučně přistěhovalci, kteří se rozhodli odejít do Nového světa za novým životem, protože původní indiánské obyvatelstvo bylo v naprosté menšině a technologicky méně vyspělé. Evropské národy však mají dlouhou kontinuální historii.