KOMENTÁŘ: Někomu chybí cenzura, ukazuje kauza s hrou, kde Ježíš znásilňuje muslimku – Alex Švamberk

Pobouření křesťanů, kteří sesbírali 6000 podpisů na petici požadující zákaz uvedení, i nesouhlas České biskupské konference lze pochopit. Berou inscenaci jako rouhačskou. Tím by to však mělo skončit, protože žijeme ve svobodné demokratické zemi, kde platí právo světské a nikoli církevní a nikdo je nenutí na představení chodit.

Jiné je to, když se proti stavěl i lidovecký náměstek brněnského primátora Petr Hladík a požadoval na zastupitelstvu odhlasovat zákaz uvedení. Zaznívala i slova, že by se měl festivalu o patřičnou částku snížit rozpočet. Ukazuje se, že touha rozhodovat, co se hodí uvádět a co ne, jako to dělali komunističtí kulturtrégři, je věčná. A to samozřejmě ze strany lidí, kteří dílo neviděli. Přímo symbolické přitom je, že tématem letošního ročníku Divadelního světa je „Svoboda?!“.

Frljič je kontroverzní a rád provokuje, jak ukázalo už loni uvedení polské inscenace Prokletí (Klatwa) na festivalu Palm-off. Terčem byla církev kvůli pedofilii a papeže ve hře nakonec oběsili.

Ovšem znevažování institucí včetně církve k umění patří stejně jako využívání silných symbolů. Ne náhodou se Frljičova další inscenace o válce v Jugoslávii Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně, která byla uvedena v Praze, jmenovala podle posledního verše bývalé jugoslávské hymny. V práci se symboly v Bosně narozený Frljič navazuje na slovinskou uměleckou skupinu Neue Slowenische Kunst, jejímiž nejznámějšími představiteli jsou Laibach, kteří staví vedle sebe symboly komunismu, nacismu a popkultury.

Že si umělci nejčastěji pohrávají s křesťanskými symboly, je pochopitelné a věřící by to mělo těšit, protože to ukazuje, z jakých kořenů naše kultura vyrůstá.

Lidé volající po zákazu by si měli uvědomit, že o kvalitě díla rozhoduje čas a mnohá díla považovaná za kontroverzní se po letech stala klasikou, což platí pořád. Mnohdy přitom zacházela dále než Frljič.

V roce 1998 pořádal vídeňský akcionista Hermann Nitsch na svém zchátralém zámečku Prinzendorf šestidenní akci svého Divadla orgií a mystérií, jíž jsem se účastnil. Protestovali ochránci zvířat, měšťáci i křesťané a bulvární deník Kurier dokola omílal, o jak opovrženíhodnou akci znesvěcující vše svaté jde. Nitsch se inspiroval antickými rituály i mariánskými kulty a nechal účastníky viset na křížích, kde je polévali krví, přičemž na kříž se vyzdvihovala i zabitá obětní zvířata. Policie nakonec zakázala na akci vstup veřejnosti.

V roce 2005 se už bez policejních manévrů akce v menším měřítku opakovala na scéně proslulého vídeňského Burgtheateru. A když se o dva roky později otevíralo Muzeum Hermanna Nitsche v rakouském Mistelbachu, biskupové tam Nitsche ocenili, jak hluboce se věnoval křesťanské symbolice.

I Frljiče si je třeba vážit, protože je jedním z mála dnešních umělců, kteří dokážou zvedat aktuální a citlivá témata a vyprovokovat o nich diskusi, což je hlavním úkolem umění. A je dobře, že ředitel brněnského Národního divadla Martin Glaser neustoupil a postavil se za něj i náměstek pro kulturu Matěj Hollan.

Pokud bychom Frljiče zakázali, těžko bychom se mohli vyslovovat na obranu těch, kdož byli odsouzeni a potrestáni za rouhání v Pákistánu nebo Saúdské Arábii či těch, kteří byli ze stejných důvodů rozsekáni v Bangladéši.

Zato bychom se mohli s klidem vrátit do totality a dívat se jen na cenzorem schválená díla, která nikoho nepobouří a nemohou podrývat společnost. A kdo by chtěl jiná, mohl by si je pod hrozbou perzekuce nebo trestu shánět na černém trhu, jako se to dělalo za dob socialismu s deskami se západní hudbou.

Svoboda projevu a potažmo svoboda uměleckého projevu je indikátorem míry demokracie. Je-li tato svoboda omezována ve jménu tzv. nesprávně chápané svobody a bezbřehého liberalismu, jak tvrdí lidi požadující zákaz uvedení inscenace, ukazuje to na něco nezdravého ve společnosti.