Článek
Na straně jedné tu máme absurdní nařízení, doporučení či návrhy na absolutní vyváženost kohokoliv s kýmkoliv a kdekoliv. Podle autorů těchto idejí jde především o boření stereotypů. Nejčastěji pak v oblasti genderové vyváženosti a postavení žen ve společnosti, ale postupně se to rozšiřuje do zcela nevídaných rozměrů.
Na úrovni společenské debaty či doporučení jsme mohli nedávno zaznamenat, že by z holčiček neměly být automaticky maminky, neboť jde o jakýsi předsudek. Těhotná matka by zase dle doporučení Britské lékařské asociace měla být neutrálně označována jako těhotný člověk.
A abych i já byl správně vyvážený, připomenu, že nedávno se řetězec Mark and Spencer naopak omluvil mužům, že je také neuvedl na etiketě dětského oblečení, kde se firma pochlubila, že díky pevnějšímu lemu bude „méně práce pro maminku“.
Na úrovni nařízení to vidíme například ve formě vytvoření kvót pro účast žen ve statutárních orgánech nadnárodních společností nebo naopak vyrovnání výše životního pojištění pro ženy a muže. Pojistná matematika a logika dostala na holou – ženy se sice dožívají vyššího průměrného věku a pohybují se v méně rizikovém prostředí (práce, sport, volný čas), byrokraty v Bruselu to ale nezajímá.
Debata o třetím pohlaví či neutrálních toaletách je pak už jen jakýmsi symbolem dnešní doby a úkazem, jako bychom žili ve 23. století či se stali aktéry filmu z daleké budoucnosti. Kdo se proti tomu vymezí, bude pravděpodobně označen za šovinistu, xenofoba, tradicionalistu či netolerantního člověka. Svoboda slova dostává na frak.
Tvrdím, že do pár let k nám z EU přijdou nápady na zrušení pisoárů v rámci rovného postavení, přesněji řečeno rovného posezení pro muže a ženy, či právo, respektive povinnost muže po určitou dobu kojit. Tyto nápady, jakkoliv vypadají zcela bizarně, nepůsobí v porovnání se současnými debatami či návrhy vůbec utopicky.
No a pak tu na druhé straně máme situaci zcela opačnou. Tytéž evropské orgány, které nás oblažují různými absurdními nápady mimo jiné na vyrovnání postavení a vnímání mužů a žen, nám zároveň vnucují další kvóty a pravidla, které jsou ale ze své podstaty ve vzájemném kontrastu.
Například kvóty o přerozdělování uprchlíků a historicky bezmezná tolerance bez pravidel pro muslimské imigranty, která končí vznikem ghett. Je to právě svět muslimů, který ženy nestaví na roveň mužům, minimálně pak z pohledu evropských hodnot a tradic. Začíná to povinností se na veřejnosti zahalovat, pokračuje to přes zákazy účastnit se společenského života, řídit auto nebo být v kontaktu s cizími muži a končí to vraždami ze cti. Přitom zákaz vyjít na veřejnost bez zahalení není projevem islámské víry (samozřejmě záleží na výkladu Koránu), ale zřetelným projevem skutečné nerovnosti pohlaví.
Tato nerovnost pohlaví, která je do Evropy masivně importována, je zcela evidentní. Jde o anachronismus a relikt doby středověku. A evropské instituce a řady aktivistů, které se jinak snaží přeměnit svět mužů a žen na svět neutrálních lidí, náhle cudně mlčí. Feministky co chvíli upozorňují na absurdní genderovou vyváženost, ale jinak jsou k nulovým právům muslimských žen v Evropě vlastně netečné. Schizofrenie, paradox, dvojí metr.
Heiko Maas
Maas je německý politik za Sociálnědemokratickou stranu Německa (SPD), od března 2018 je spolkovým ministrem zahraničí ve čtvrté vládě kancléřky Angely Merkelové.
Vystudoval práva na Sárské univerzitě. V roce 1996 byl zvolen do sárského parlamentu. V letech 1998 až 1999 v něm vykonával funkci ministra životního prostředí, energetiky a dopravy.
V roce 2009 vedl SPD do celostátních voleb. Strana pod ním ale dosáhla nejhoršího výsledku v historii, když ji volilo 24,5 procenta lidí. Za SPD v letech 2010 a 2012 kandidoval také na post německého prezidenta.
Po federálních volbách v roce 2013 se SPD dohodla na koalici s CDU/CSU. V prosinci téhož roku se Maas stal v kabinetu kancléřky Angely Merkelové ministrem spravedlnosti a ochrany spotřebitele, kterým byl až do loňského března, kdy se stal ministrem zahraničních věcí. Zároveň opustil své místo v sárském parlamentu.
Nechci žít ani v netolerantním středověku, ale ani v unifikované a sterilní budoucnosti. Doufám, že se zdravý selský rozum zase vrátí a my nebudeme konfrontováni ani s 15., ani s 23. stoletím.