Článek
Výrok „předáváme moc nejen z rukou jednoho prezidenta do rukou druhého, od jedné strany k druhé, ale předáváme ji z Washingtonu lidu,“ by klidně mohl pronést nějaký komunistický vůdce, který se zrovna chopil moci. Asi by unikl pozornosti, kdyby byl osamocen, jenomže Trump ve stejném duchu pokračoval: „Až příliš dlouho malá skupina lidí ve Washingtonu využívala výhod a lidé nesli náklady, Washingtonu se dařilo skvěle a lid z toho nic neměl. Washington prosperoval a lidé přicházeli o místa. Jejich vítězství nebyla vaše vítězství, jejich triumf nebyl váš triumf. Zatímco oni slavili, měly rodiny této země málo co slavit. To vše se ale mění. A začínáme právě taky a teď.” A nechyběl ani závěrečný budovatelský apel: „Čas planých řečí je pryč. Teď přichází hodina činů. Nedovolte nikomu, aby říkal - to nedokážeme.”
Z úst revolučních vůdců znějí podobné výroky běžně, a jaksi k nim patří, protože přicházejí smést staré pořádky a přiblížit se k zářným zítřkům. Mnozí to dokonce dělají v dobré víře. Ovšem Trump není vousáč z odlehlých hor odkojený Marxem, ale miliardář, který z pořádků panujících v zemi těžil, takže je nemá důvod měnit. Není to žádný Robin Hood, který by bohatým bral a chudým dával, i když bůhví jak to s podobnými Jánošíky bylo, ani filantrop, který by si jako svatý Martin za mrazu roztrhl svůj plášť na dva kusy, aby se mohl žebrák zahřát. Naopak, vždy se snažil na daních platit co nejméně a případné dary si z nich odečíst.
O to větší obavy projev vzbuzuje. Vůči vůdcům předávajícím moc do rukou lidu a slibujícím, že i hlas těch nejposlednějších bude slyšet, jsme si vypěstovali zdravou nedůvěru. Doby, kdy veškerá moc patřila lidu, si mnozí ještě pamatují a vědí, že lidem toho moc nepatřilo, protože vše řídila byrokracie, sice ne washingtonská, ale stranická. Podobná radikální slova mohou u těch podezřívavějších vyvolat obavy, že Trump se hezkými slovy snaží zalepit ústa voličům, aby si mohl dělat politiku podle svého a nastolil svět podle Trumpa. A mnozí dobře víme, že když se kácí les, létají třísky.
Mnozí mohou být zklamáni jak v Americe, tak i u nás. Obavy vzbuzuje zejména vytahování starého nacionalistického a izolacionistického hesla Amerika především. Jedna věc je přestat cpát peníze amerických daňových poplatníků do černých děr, jakou je Afghánistán, ale skončí to u toho? Co když se Amerika bude skutečně starat jen o své zájmy a své sféry vlivu a především uspokojovat domácí potřeby, aby neztratil přízeň voličů, když už se zaregistroval jako možný kandidát na příštího prezidenta? Izolacionisté bránili Roosveltovi zapojit největší ekonomiku světa do druhé světové války a situace se změnila až po japonském útoku na Pearl Harbor. Mnohé země se už vracejí k imperialistické politice 19. století, a není to jen Rusko, ale i Čína nebo Turecko.
Hrozbou je i zdůrazňování vlastenectví, které může přejít z nacionalismu až v šovinismus, jenž stál za mnoha válečnými konflikty. Zhlédli se v něm fašisté a nacisté, kteří měli plná ústa národa i lidu.
Ještě horší ale je, jestli to vše myslí vážně a je přesvědčen, že skutečně vysušuje washingtonskou bažinu a vymetá ty lumpy, kteří tam celou dobu panovali. Ne, že by průvan Washingtonu neprospěl, ale v revolučním nadšení se často vylije z vaničky s vodou i dítě. Ješitní, mocí posedlí staří muži jsou sice nebezpeční, ale fanatičtí ideologové ignorující realitu mnohem nebezpečnější. Se svým svatým přesvědčením nadělají víc škod než užitku.
A když se jim nedařilo, problémy svedli na nějakého nepřítele, ať už vnějšího nebo vnitřního. Tuto kartu už Trump opakovaně použil během předvolení kampaně, kdy útočil na přistěhovalce, muslimy nebo washingtonský establishment, a pokud se mu dařit nebude, protože nikomu se vše nedaří, znovu po ní sáhne.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.
Po projevu jedno jisté je, už se nemůžeme utěšovat, že v Bílém domě usedne úplně jiný Trump, než jakého jsme poznali v předvolebním boji. Jen poznáme ještě jeho další tváře.