Článek
Část ze skoro 13 tisíc lidí žije na ostrově Lesbos v oficiálním táboře vystavěném pro necelé tři tisíce osob několik let. Na místě jsem viděl, jak se čas může smrsknout mezi čekání na vyřízení azylové žádosti a čekání ve frontách na snídani, oběd a večeři. Lidé bez naděje na budoucnost se ale alespoň mohli volně pohybovat.
S příchodem viru přišla jedna karanténa za druhou. Tu poslední vyhlásila řecká vláda kvůli nakaženému běženci. Koronavirus mělo následně dostat dalších 35 osob. Podle výkladu řecké vlády pak vznikl požár při střetech mezi samotnými obyvateli uprchlického tábora. Podle nejrozšířenější teorie důvodu zažehnutí plamenů se běženci určení do karantény odmítali všichni přemístit, zatímco ostatní je chtěli vytlačit. Plameny pak zničily část tábora oficiálního a v podstatě zcela tábor neoficiální. Tam přebývalo několik tisíc lidí, část z nich také několik let. Migranti a uprchlíci se rozprchli na všechny strany, aby je pořádková policie sehnala dohromady na několik míst s tím, že jim zabrání dostat se do hlavního města ostrova. Pokud jsou mezi shromážděnými nakažení, je to výborná šance virus dále šířit.
Není se tedy co divit slovům místního starosty, který vše označil za časovanou nálož, která při výbuchu ohrozí zdraví všech. Přišlo vyhlášení nouzového stavu a v průběhu noci v souladu s očekáváními vypukly nepokoje, další požár, vzduch se nasytil slzným plynem a obušky také nespaly.
Takové je poslední dějství naprostého selhání tváří v tvář řešení problému nelegální migrace. Z takzvaných hotspotů původně určených na maximálně třicetidenní pobyt za účelem registrace se stalo skladiště duší. Efektní způsob oddělení skutečných uprchlíků od ekonomických migrantů dodneška nefunguje. Zatím se vrátilo jen pár procent odmítnutých žadatelů o azyl.
Členské státy se dodneška nedohodly na reformě azylové politiky, která by pomohla státům zatíženým v minulosti, zatíženým teď a případně zatíženým i v budoucnosti. Nejedná se přitom jen o jižní státy Evropské unie. Vývoj v Bělorusku a na Ukrajině naznačil, že uprchlická vlna může kdykoliv přijít i z východu. V takovém případě by náporu čelily země doposud v závětří. V čele s Polskem, Maďarskem, Slovenskem, ale i Českou republikou.
Velká slova o společném řešení problémů vzala za své. Nejdříve s migrací, potom s koordinovanou odpovědí na koronavirus. V tomto případě původně Evropská komise chtěla nechat vnitřní hranice otevřené. Mělo se spolupracovat na řešení. Bezpočet semaforů vyhlašovaných členskými státy značí, že spolupráce spolku pro dobré počasí opakovaně vázne v době potíží.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Není se tak co divit, že jiné mocnosti si z Unie moc nedělají. Turecko dále migrací vydírá a v unijních vodách hledá zemní plyn. Spojené státy si kladou podmínky jednu za druhou. Čína dále ekonomicky proniká do Unie povzbuzené ruskými dodávkami nerostných surovin. Na ostrově Lesbos se teď odehraje další pokus spolupráce. Kam s migranty a uprchlíky, kteří přišli o obydlí, je otázka hodná společné odpovědi. Pokud si budou dál všichni hrát na svém písečku, Unie brzy zazpívá své rekviem.