Článek
Jsem si skoro jistý, že před pár desítkami let bychom tento problém řešili mnohem objektivněji a efektivněji. Třeba podobně, jako Hongkongskou chřipku v letech 1968-69. Tehdy svět také byl ve stavu „války“, tentokrát „studené“, ale společná hrozba pro lidstvo dokázala společnost sjednotit. Dnes naopak koronavirus způsobil její větší rozdělení.
Rozdělení společnosti dnes již není pouze názorové. Projevem rozdělení nejsou už jen roztržky na sociálních sítích anebo komentáře pod články. V informační válce spolu strany bojují pomocí cenzury. Její zavedení je v podstatě přiznání selhání snahy vypořádat se s extrémními názory nebo postoji jinou cestou. Ještě hůře je pak zavedení cenzury za názory, přesvědčení anebo kritiku politických rozhodnutí. Kritéria rozpoznání pravdy jsou nelehká pro většinu filosofů. O to víc člověka překvapí lehkost, jistota a přesnost, s jakou pravdu a lež rozeznají novodobí cenzoři.
Nechme stranou případ neodvysílání projevu Donalda Trumpa, úředně zatím stále amerického prezidenta. Podívejme se na poslední případ cenzury francouzského dokumentu Hold-up s podtitulem „Ohlédnutí za chaosem“. Francouzský režisér Pierre Barnérias připravil 163 minut dlouhý dokument s mnoha osobnostmi o všech možných nejasnostech kolem koronavirové epidemie. Podtrhněme, že dokument vznikl pouze za podpory drobných přispěvatelů, a to formou veřejné sbírky, která velmi rychle přesáhla cílených 20 000 eur a získala skoro 200 000 eur.
Zveřejnění dokumentu za pár hodin strhalo čísla sledovanosti. Jenomže za pár hodin byl dokument stažen ze všech sociálních sítí i z platformy Youtube na zásah různých organizací, které prohlásily dokument za zdroj konspirací a fake news.
Dokument lze kritizovat z více stran. Jedná se o aktivistický dokument, který míchá všechny možné postranní úmysly jako velký ekonomický restart, biologickou válku za snížení populace, kryptoměny a manipulace na burzovních trzích dohromady s rolí velkých farmaceutických společností. To však neubírá autorovi právo se ptát, jak to vlastně s koronavirem je a zda všechny kroky byly správné a opodstatněné.
Velmi silnou částí dokumentu je několikaminutový časosběrný střih představitelů francouzské vlády, včetně prezidenta Macrona. Ti na začátku krize tvrdí, že nošení masek na veřejnosti je k ničemu. Následuje postupné otáčení, až k přísnému pokutování za nenošení masek. Nebo analýza slovníku prezidenta Macrona, který začal používat vojenské termíny pokaždé, když o viru mluvil. V podstatě se jednalo o strašení, tedy šíření nepravdivé informace, ale s účelem, aby lidé vzali nařizované opatření vážně. Proč vlády zemí nemluvily bez této hysterie? Odpověď je jednoduchá: snaží se tak zvýšit svou důvěryhodnost a autoritu.
Zde se dostáváme i k jádru problému dnešní cenzury. Jak věřit těm, kteří hlásali před čtyřmi roky existenci spiknutí Trumpa a Putina, aby ovlivnili americké volby, a nyní popírají náznak nejasností v otázkách kolem amerických voleb i koronaviru?
Matěj Široký
Narodil se roku 1983 ve Znojmě do lékařské rodiny. Vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě a VUT Brno, obor telekomunikace. V roce 2006 odešel do Francie, kde studoval filosofii na pařížské Sorbonně, v Institut de philosophie comparée a v Institut catholique de Paris. Věnuje se přednášení filosofie klasického realismu v privátní sféře ve Francii a v Česku. Spoluzaložil občanské sdružení Přátelé filosofie, které se snaží o popularizaci klasické filosofie a kritického myšlení. Od roku 2012 přispívá do českých médií recenzemi knih a komentáři, týkajícími se francouzské politické a kulturní scény.
Liberální cenzoři často podtrhují relativismus hodnot. To se týká například rodiny anebo potratů, jenomže tento relativismus zapomínají aplikovat na fenomény mnohem složitější, třeba právě pandemii a její následky. Označení člověka za konspiracionistu je v podstatě starý mechanismus hledání obětního beránka ve společnosti. Avšak čím víc bude obětních beránků, tím rychleji ztrácejí důvěryhodnost. Strážci pravdy dnes nemají důvěru lidí. Podle současných cenzorů by cenzura měla být použita jako krajní, ale zato však velmi účinný prostředek. Díky rozšířenosti sociálních sítí a praktického monopolu služeb jako Youtube, Twitter nebo Facebook je velmi jednoduše proveditelná. Tato staronová zbraň boje za pravdu, se ale postupem času obrací proti cenzorům. Cenzura neposiluje důvěru v obsah zpravodajství. Naopak, většina lidí se ptá, co se za touto cenzurou skrývá.