KOMENTÁŘ: Jak útočí teroristé - Martin Koller

Jedním z hlavních problémů současnosti je vůbec definice terorismu a teroristy. Ta se navíc historicky vyvíjí. Nacistické Německo označovalo za teroristy naše parašutisty, kteří provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha, stejně jako piloty britských a amerických bombardérů, kteří útočili a německá města.

Přitom s plošným bombardováním měst, tedy útoky proti civilnímu obyvatelstvu, začali právě Němci za občanské války ve Španělsku, pokračovali ve válce proti Polsku a za bitvy o Británii.

V současnosti se pojmy terorismus a terorista používají v médiích velmi volně, mnohdy i účelově. Vzhledem k tomu, že existuje více definicí terorismu, můžeme snad zjednodušeně označit jako teroristické ty útoky, které provádějí civilisté proti civilnímu obyvatelstvu s cílem dosažení politické změny v zemi, kde jsou útoky prováděny nebo jako nátlakový prostředek na vládu této či jiné země s cílem dosažení politických cílů.

Typickým příkladem je 11. září 2001 v New Yorku. Za terorismus lze rovněž označit plošné útoky a etnické čistky prováděné uniformovanými (státními) formacemi proti civilnímu obyvatelstvu z rasových, náboženských, případně jiných ideologických, tedy nikoli vojenských důvodů. Typickými příklady jsou holocaust, stejně jako plošné vyvražďování slovanských národů německými a dalšími ozbrojenými formacemi za druhé světové války nebo etnické čistky páchané kosovsko-albánskou teroristickou organizací UCK, dokonce i na Albáncích.

Útoky na spojenecké vojáky v Afghánistánu (a dříve v Iráku) vedené civilisty mohou na první pohled vypadat jako vojenské akce. Jenže islamistické teroristické organizace při nich nešetří ani vlastní muslimské civilní bratry o zahraničních civilistech, včetně humanitárních pracovníků a lékařů, nemluvě.

Dále se neštítí provádět teroristické útoky vůči civilnímu obyvatelstvu v dalších zemích. Reálné ohrožení obyvatel evropských zemí islamistickým terorismem roste, především s rostoucím počtem muslimů v konkrétním regionu.

Hlavní teroristické útoky se konaly v Británii, Francii a Španělsku, kde existují početné muslimské menšiny. Zde je třeba zdůraznit, že povyk některých muslimů kolem výroku prezidenta Zemana o islámském terorismu je dost pokrytecký.

Po islamizaci palestinského hnutí v osmdesátých letech minulého století a zastavení teroristických útoků bojovníky IRA a ETA bychom v současnosti obtížně hledali teroristický útok, který nespáchal muslim. Samozřejmě nikdy nelze zcela vyloučit výjimku potvrzující pravidlo.

Širší informace o vývoji a způsobech boje teroristických skupin a ochraně proti nim, především v Iráku a Afghánistánu by si vyžádala samostatný článek. V případě útoku na naše vojáky se jednalo o nasazení sebevražedného atentátníka. Něco takového je islámskou specialitou, která vychází i ideje mučedníků (šahídů), kteří položili život v boji za víru nebo proti nevěřícím.

K vědomé sebevraždě vojáků v boji sice docházelo i v jiných armádách, příkladem jsou japonští kamikaze, ale při regulérních vojenských operacích, nikoli teroristických akcích s převahou civilních obětí.

První sebevražední atentátníci se objevili v Libanonu a na palestinských územích kde byli použiti nejprve proti izraelské armádě a následně i civilistům. Ti se stali průběžně hlavním, méně nebezpečným cílem. Organizátory byli příslušníci hnutí či spíše teroristické organizace Hizballáh vedení instruktory z Íránu. Organizace se prosadila kombinací sociální angažovanosti v rámci takzvané lidové islamizace zdola, a teroristických útoků proti Izraelcům. Průběžně dosáhla prakticky plné islamizace většiny dříve spíše nacionálně-marxistických palestinských organizací.

Sebevražedné útočníky lze rozdělit na několik skupin. Prakticky všichni jsou více či méně indoktrinováni agresivním výkladem islámu v mešitách nebo medresách. Část z nich skutečně zaútočí na základě vlastního aktivního ideového rozhodnutí, případně ze msty za smrt nějakého příbuzného.

Další jsou k tomu dotlačeni psychologickým tlakem okolí, který je v některých případech kombinován i s drogami. Islámské země jsou jich plné a například v Afghánistánu vzrostla produkce a export surového opia a heroinu od roku 2001 kdy USA porazily vojenskou složku Talibanu o 300%.

Odborníci se shodují v tom, že drogy jdou finanční základnou terorismu. Navíc jejich konzumace pobije v Evropě a USA víc nevěřících a způsobí takové finanční škody, o jakých se teroristům s kalašnikovy a trhavinami ani nezdá.

Zajímavé je, že do sebevražedných útoků se pouštějí vždy jen pěšáci, nikoli vůdcové a velitelé teroristických organizací, což rovněž ilustrativně vypovídá o realitě jejich svatého boje.

Poslední skupina je k hrdinské smrti doslova donucena. I v době mého působení v Iráku docházelo k případům, že teroristé si vybrali rodinu a dali otci na vybranou buď spáchat sebevražedný útok, nebo bude rodina pobita. Důležitým faktorem je následná péče o rodiny mučedníků, například jejich dětem jsou placeny školy všech stupňů, rodiny dostávají materiální podporu a těší se všeobecné úctě. To znamená v islámském kmenovém společenství víc než v Evropě.

Zásadním problémem z hlediska obrany proti sebevražedným útočníkům je možnost reakce ze strany vojáků. Jednak jsou omezeni řadou rozkazů, jednak se nejedná o nějaké vrahouny a psychopaty.

Řadu z českých vojáků znám osobně a jsou to normální lidé, kteří si zvolili určité povolání, jenž je ve většině civilizovaných zemí považováno za čestné. Problematické typy nejsou na základě psychologických vyšetření do naší armády přijímány, natož posílány do misí. Na rozdíl od teroristů nejsou zvyklí střílet do civilistů, natož pobíjet děti.

Jde rovněž o rychlost reakce. Teroristé útočí vždy zákeřně, což zvyšuje účinek momentu překvapení. Nenosí uniformy ani jiné rozlišovací označení a skrývají se mezi civilisty. V konkrétním případě měl útočník na sobě dokonce uniformu afghánského policisty. Teroristé se tak mohou k vojákům přiblížit až na kontaktní vzdálenost.

V Bagdádu v roce 2004 doslova podřízli dva americké vojáky na pěší hlídce. Ani nejlepší vojáci prostě na útok z kontaktní vzdálenosti nemohou včas reagovat, protože to přesahuje možnosti lidského organismu. Navíc se jedná o rozhodovací proces ve vztahu k rozkazům. Kupříkladu němečtí vojáci měli svého času pseudohumanistickými rozkazy zakázáno na kontrolních stanovištích v Afghánistánu mířit na kontrolované osoby, případně vystřelit jako první. Prakticky denně tak hráli ruskou ruletu o život. Kdyby vojáci na hlídce zahájili palbu včas, zabránili útoku, ale zranili či zabili při tom nějaké civilisty, včetně obtížně zjistitelných teroristů, některá média by z nich udělala vrahy a afghánská vláda by podala další ze svých stížností proti spojencům.

Podle dosažitelných informací naši vojáci kontrolovali prostor používaný k odpalování raket. Něco takového nelze provádět z vozidla. Jejich předpoklad, že muslimové je nenapadnou v prostoru, kde jsou muslimské děti, byl správný.

Muslimové totiž děti obvykle nezabíjejí, mají k nim lepší vztah než mnozí Evropané. Nelze vyloučit, že ve vícenárodnostní oblasti kolem Bagramu prostě útočník z Talibanu, jež se rekrutuje převážně z Paštúnů, zaútočil v prostoru obývaném jinou národnostní skupinou. Pokud byl pod vlivem drog, mohly mu to být děti lhostejné.

Čeští vojáci jsou velmi přizpůsobiví a mívají v zemích nasazení obvykle dobré jméno. V Iráku je považovalo za nepřátele pouze kolem 30% obyvatel, zatímco Brity kolem 50% a Američany kolem 90%.

Faktem je, že od roku 2010 ztráty spojeneckých vojáků v Afghánistánu výrazně vzrostly. Například americká armáda, která nese hlavní tíhu bojů, ztratila v období 2001 až 2010 podle oficiální statistiky celkem 1 000 vojáků, zatímco od roku 2010 do června 2014 celkem 1 196 vojáků. Některé základny již nelze zásobovat po zemi. Válka proti teroristům v Afghánistánu je tedy pro spojenecké vojáky stále více bojem o život.