Článek
Vláda prezidenta Erdogana se rozhodla změnit chrám Boží moudrosti v Istanbulu z muzea v mešitu. Sakrální stavba, která byla skoro tisíc let největším svatostánkem křesťanstva, bude sloužit vyznavačům islámu k modlitbám.
Turecko také narušuje územní suverenitu sousedních zemí, hlavně Řecka a Kypru, svými pokusy hledat a těžit podmořské zásoby zemního plynu. Narušuje tím také svrchovaná práva celé Evropské unie. Hranice vnějších států jsou hranicemi všech členských států.
Zásah Turecka v občanské válce v Libyi vyústil v reálnou hrozbu střetu s francouzskou válečnou lodí, která se snažila vynutit zbrojní embargo OSN v rámci námořní operace IRINI. Francouzský bitevník se podle Paříže ocitl tváří v tvář zaměřovačům tureckého válečného námořnictva, jehož lodě doprovázely loď nákladní údajně přepravující zbraně pro vládu premiéra Sarrádže.
Pozornosti unijních šéfů diplomacie neunikla ani aktivita Číny, která slíbila v roce 1997 Velké Británii, že zachová autonomii ostrova. Od ní tehdy správu Hongkongu převzala. Nový bezpečnostní zákon umožňuje zavírat na doživotí takzvané stoupence separatismu, záběry z násilných demonstrací, které byly neméně násilně potlačeny pořádkovými silami, obletěly svět.
V obou zmíněných případech se ukázala nejednotnost a neakceschopnost Evropské unie. Část států tlačila na účinné sankce, které by Čínu i Turecko nutily k chování žádoucímu z pohledu Unie. Jedné skupině se ale nelíbilo, že je Čína druhý největší obchodní partner. Druhá část, včetně České republiky, poukázala na strategickou důležitost Turecka.
Argumenty jsou to samozřejmě platné. Problém je, že pokud není Evropská unie ochotná si své zahraničněpolitické priority vynutit i za cenu sankcí a jiných kroků, měla by raději mlčet. Jinak se stává (diplomaticky řečeno) nedůvěryhodnou a nepříliš důraznou. Lidově řečeno směšnou.
V Pekingu i Ankaře sídlí vlády dvou suverénních států. Jak je v mezinárodních vztazích známo, suverénní stát je možné k něčemu přinutit pouze na bodácích jiného státu. Případně účinnými sankcemi, v době dnešní hlavně ekonomickými. Nedávný vývoj ukázal, že jazyku síly obě zmiňované metropole dobře rozumí.
Když Turecko sestřelilo ruskou stíhačku, Moskva rozhodla, že do Turecka nepřijedou miliony ruských turistů a turecké produkty zase pro změnu nebudou moci do Ruska. K prezidentu Putinovi následně prezident Erdogan rychle přispěchal s prosíkem a omluvami. Na svá dřívější silácká prohlášení zapomněl.
Prezident Spojených států amerických Donald Trump není podle všeho žádný intelektuální atlet ani teoretik mezinárodních vztahů. Prostým selským rozumem mu ale došlo, že obchod mezi státy bývá výhodný pro obě strany. V propojeném světě 21. století obzvláště. Neochvějným rozhodnutím vést s Čínou obchodní válku i za cenu nepohodlí pro obyvatele USA přiměl Peking k jednání a snaze dohodnout kompromis. Minimálně v případě zálusku čínských firem na západní duševní vlastnictví měl totiž Trump pravdu.
Evropská unie se evidentně není ochotná spojit v rámci společného boje za zájmy jedné části, která příště pomůže zase části druhé. Ukázalo se to i ve dvou předchozích krizích, ukazuje se to i v době koronaviru. Spolek jen pro dobré počasí ale bohužel nemůže dlouho vydržet, protože společná loď proplouvá jednou bouří za druhou.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Není se co divit, že zatímco v mimounijních zemích v minulosti k Unii vzhlíželi jako k hudbě budoucnosti, teď se často ke kakofonii různých hlasů staví s nedůvěrou, ba dokonce i s odporem a despektem. A část obyvatel Unie, která marně čekala na společná a koordinovaná řešení ústící v účinnou pomoc, také.
