Článek
V případě komunistů totiž platí, že svým potenciálním voličům mohou ukázat, že i s hubeným výsledkem necelých osmi procent dokážou být významní. Pokud se jim podaří včlenit části svého programu do vládního prohlášení a zároveň zůstat mimo vládní odpovědnost, dostávají se do ideální pozice. Případnými úspěchy vlády se KSČM bude moci chlubit, nad chybami vlády si umýt ruce.
Zároveň budou mít parlamentní komunisté volné pole pro svou dosavadní činnost, kterou praktikují celou polistopadovou historii. Na mysli mám křik z opozičních lavic a vykládání, jak by vše udělali lépe, kdyby jen měli možnost. Kritika z opozice je přitom vždy jednodušší než zodpovědnost za učiněné kroky a vládní opatření. A tak se komunistům náramně hodí údajná neshoda v zahraniční politice, pro niž do vlády s hnutím ANO nechtějí. Byť v osobním rozhovoru je i komunistický poslanec ochotný přiznat, že k NATO a EU není momentálně alternativa.
V případě hnutí ANO se jedná o naprosto jinou pozici. V první řadě hrozí poškození jména hnutí v očích veřejnosti. Ono totiž spolupracovat s komunisty na místní, tedy městské nebo krajské úrovni je něco jiného než se dát do holportu na rovině celostátní. Vstřícnost veřejnosti k angažmá týmu předsedy Vojtěcha Filipa má totiž své limity, což jasně ukázala kauza neúspěšného kandidáta KSČM do čela poslanecké komise pro kontrolu GIBS, tedy orgánu kontrolujícího policii.
Za druhé otevřená spolupráce s komunisty může způsobit štěpení hnutí ANO. Europoslanec Petr Ježek není první politik, který se se stranou rozkmotřil. Pro názorové neshody dal už dříve straně hnutí ANO vale europoslanec Pavel Telička. V případě europoslance Ježka ovšem platí, že se mu nelíbí také podpora, kterou hnutí vyslovilo prezidentskému kandidátovi Miloši Zemanovi. Který nazpět vzkázal, že i kdyby volby prohrál, jmenování premiéra stůj co stůj svému případnému nástupci Jiřímu Drahošovi nepřenechá.
Tento postoj je trnem v oku nejen dalším europoslancům hnutí ANO, ale i primátorovi Ostravy Tomáši Macurovi nebo Brna Petru Vokřálovi. A ve straně asi nebudou sami. Nehezky se tedy v budoucnu může rozmazat poetický obrázek členů vedení ANO, kteří svorně oznámili s Andrejem Babišem v pozadí, že jen on a pouze on má být premiér a Miloš Zeman je jediný vhodný na Pražský hrad.
S takovým rozhodnutí tedy opravdu hnutí ANO nezbývá než jednat s KSČM a doufat ve slitovnou spolupráci ČSSD, KDU-ČSL, ODS nebo SPD. Jenže pro všechny tyto strany je prý nepřijatelná trestně stíhaná osoba v čele vlády, což je logické. Nejen v zahraničí by taková situace působila surrealisticky. K odblokování patového stavu se tedy stále jako nejvhodnější jeví státnický čin Andreje Babiše, tedy nominace jiného premiéra.
Lidsky je možné chápat, že se Babiš cítí nevinen a že ministr Richard Brabec být premiér ze svých důvodů nechce. Pak je tedy na hnutí ANO dokázat, že má i jiné schopné osoby, které může nominovat. Vždyť i současný spojenec Andreje Babiše Miloš Zeman v roce 1998 nabídl rezignaci na šéfa ČSSD v souvislosti s takzvanou bamberskou aférou se slovy, že v politice „by měla platit presumpce viny“. Nový kandidát hnutí ANO na premiéra je tedy nejlepší cestou ke stabilní, většinové vládě, která nebude muset kupčit s hlasy, bát se o svou existenci a bude moci bez bázně a hany vystupovat i v zahraničí.
Anketa
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.