Článek
Od poloviny ledna bylo podle zvláštní zmocněnkyně pro Libyi OSN Stephanie Williamsové příměří v severoafrické zemi porušené minimálně osm set padesátkrát. Obě válčící strany, tedy polní maršál Haftar i premiér takzvané Vlády národní jednoty v Tripolisu Sarrádž, pokračovaly v boji nehledě na závazky zahraničních mocností. Moc dobře totiž věděly, že se na summitech stejně mlátila prázdná sláma do větru pronesených slov.
Státy podporující Haftara, Ruskem počínaje, Francií, Egyptem, Spojenými arabskými emiráty a Saúdskou Arábií konče, neměly a nemají důvod svého favorita opouštět. Maršálova Libyjská národní armáda ovládá většinu země a protivníkovi zbylo hlavní město Tripolis a jeho blízké okolí.
Sarrádž, který se dostal do úzkých, se obrátil na Turecko. Ankara ráda slíbila pomoc výměnou za uzavření dohod údajně jí umožňujících hledat a těžit plyn ve vodách Kyperské republiky. To znamená zároveň ve vodách Evropské unie, jejímž je mezinárodně uznávaná řecká část Kypru členem. Takový krok byl už silná káva i na tradiční podporovatele Sarrádže typu Itálie a Spojené státy americké.
Italské i americké společnosti si licenci na zemní plyn u Kypru koupily. Washington navíc podporuje novou geopolitickou alianci ve východním Středomoří, která se soustřeďuje právě kolem energetiky. Půdorys spojenectví narýsovali Američané na ose Egypt, Izrael, Kypr, Řecko. Zhmotněním plánu má být plánovaný plynovod EastMed, který má do Evropy dopravovat vzácnou energetickou surovinu z jiných než ruských zdrojů. Celkem až dvanáct procent roční spotřeby.
Následovaly unijní sankce na Turecko kvůli těžbě plynu. Rusko, Spojené státy, Evropská unie a její těžké váhy Itálie, Francie, Německo přispěchaly s prohlášením, že ujednání Sarrádže s Erdoganem považují za neplatné. Přišly unijní sankce na Turecko. Vojenská část dohody, tedy pomoc Turecka vládě v Tripolisu, byla torpédována unijními loděmi, v čele s Francií. V rámci námořní operace Irini, jejíž název vychází z řeckého slova pro mír.
Pak přišel koronavirus a turecká dýchavičná ekonomika už jen stěží unese další zátěž v Libyi. Není se tedy co divit, že polní maršál Haftar prohlásil, že přebírá vládu nad Libyí. K finálnímu vítězství mu chybí kousek. Ruské prohlášení o podpoře diplomatického řešení zní ve chvíli ofenzivy favorita Kremlu jako uštěpačný výsměch. Nad Sarrádžem už navíc zlomily hůl Spojené státy americké, které ho neopustily zcela jen Rusku natruc.
Zúčastněné státy prokázaly, že na mezinárodních konferencích se mohou dělat hezké fotografie a prohlášení pro veřejnost, na místě ale rozhoduje hrubá síla armády. Každý stát má vlastní zájmy, kterých se po velkých investicích nehodlá vzdát. Evropě mohlo být donedávna jedno, kdo v Libyi vyhraje. Důležité bylo, aby vítěz zabránil nelegální migraci a nepoškozoval unijní zájmy. Sarrádž nezvládnul ani jedno.
Nezbývá než doufat, že případný vítěz Haftar si povede lépe. Zatímco svět řešil virus a OSN stavěla vzdušné zámky, on se k vrcholu moci přiblížil téměř na dosah. Zatím si počínal politicky moudře a stavěl se k zájmům starého kontinentu příznivě. Pokud to nebylo účelové, může na jižní hranici Evropy zavládnout nebývalý klid.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Problém je, že člověk s absolutní mocí může vládnout podle libosti a ranní nálady. Jak dokázal stávající turecký prezident, který začínal jako velmi liberální politik vedoucí zemi na cestu do Evropské unie.