Hlavní obsah
Thomas Kulidakis Foto: Jan Handrejch, Právo

KOMENTÁŘ: Erdoganovy hrátky s ohněm se Turecku nevyplácejí - Thomas Kulidakis

Jakkoli jsou smrtí nevinných lidí na letišti v Istanbulu vinni především útočníci, kteří postrádají odvahu postavit se svým nepřátelům v otevřeném boji, svou část zodpovědnosti za teroristický útok nese také turecký prezident Recep Tayyip Erdogan.

Thomas Kulidakis Foto: Jan Handrejch, Právo
KOMENTÁŘ: Erdoganovy hrátky s ohněm se Turecku nevyplácejí - Thomas Kulidakis

V době úpadku byla Osmanská říše označována za „nemocného muže na Bosporu“. Nyní však trpí chorobou mnohem vážnější. Její příznaky jsou ztělesněny v osobě prezidenta Erdogana, kterého je možné označit za „mocí nemocného muže na Bosporu“. Jeho chování je příkladem rčení, že moc korumpuje –a absolutní moc korumpuje absolutně.

Erdoganova mateřská Strana rozvoje a spravedlnosti AKP se ujala moci v roce 2002. Drží se jí především díky podpoře lidí s nižším vzděláním a z venkova dodnes.

V době vzniku AKP se jednalo o umírněnou odnož islamistických skupin, jejichž politické aktivity byly v roce 1998 zakázány. Mimo jiné z důvodu, že odporovaly sekulárnímu směru státu, který vytyčil zakladatel moderního tureckého státu Mustafa Kemal Atatürk. V prvních letech vlády nic nenasvědčovalo tomu, že Turecko čeká neradostná budoucnost.

AKP se snažila vystupovat liberálně. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry se tak chovala z důvodu strachu ze silné pozice armády, která přísahala udržovat Atatürkův odkaz sekulárního státu.

Konec období klidu

V každém případě počáteční přijímání hodnot a zvyků Evropské unie vyústilo v roce 2005 v obnovení přístupových rozhovorů. Ve vztahu ke kurdské menšině byla politika také smířlivá a země zažívala nebývalé období relativního klidu.

Vše platilo do doby, než se nový prezident rozhodl hrát velmocenskou hru na šachovnici globálních hráčů. Hru, na kterou měl schopnosti jen podle svého mínění. Získání pozice regionální mocnosti znamenalo oslabit své dva rivaly – Sýrii a Írán. Ankara následně zvolila přístup Faustův.

Podle dostupných veřejných informací podporovala radikály bojující proti syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi, z nichž část časem přeběhla k samozvanému Islámskému státu.

Podobně panuje podezření hraničící s jistotou, že Ankara nechala hranice prostupné pro pohyb radikálů, zboží, cenností a ropy oběma směry.

Jakmile se pod tlakem zahraničí i aktuální situace proti džihádistům postavila, výsledek na sebe nenechal dlouho čekat.

Kurdská odpověď

Zároveň z neznámého důvodu vypověděla turecká státní moc v minulém roce příměří s kurdskou menšinou. Odpověď Kurdů na sebe nenechala dlouho čekat. Nynější teroristické útoky jsou důsledkem nezvládnutého umění státnictví.

Nám nyní nezbývá než soucítit s oběťmi. A doufat, že nástupce Erdogana, který může být blíže, než se na první pohled zdá, se z chyb svého předchůdce poučí a z Turecka se stane spolehlivý partner.

Thomas Kulidakis

Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.

V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.

Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.

Více o autorovi

Komentáře autora

V horším případě se dosavadní podporovatelé Erdoganovy politiky obrátí k ještě většímu autoritáři a mocí nemocnému člověku.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků