Článek
V Polsku probíhá po vítězství strany Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczynského cosi jako ústavní puč, přičemž Kaczynského kombinace autoritářského populismu, katolictví a nacionalismu navazuje na ideové podloží režimu Józefa Pilsudského v 30. letech minulého století.
V Maďarsku vládne už nějakou dobu samojedině Fidesz Viktora Orbána, přičemž Orbán ovládá Maďarsko s pomocí autoritářských metod a antiliberálních a nacionalistických idejí, které se nebezpečně přibližují stylu vládnutí „regenta státu“ admirála Horthyho před válkou.
Ani vývoj na Slovensku není příkladem úcty k liberální demokracii. Ačkoliv situace není zatím tak špatná jako za vlády Vladimíra Mečiara, a má daleko k situaci, do níž zavedli Slovensko hlinkovci pod vládou Józefa Tisa po roce 1938, samojedině vládnoucí Robert Fico v čele levicově populistického Smeru se bohužel nedokáže ubránit autoritářství a populistickému zneužívání nacionalismu.
I v Česku si mnozí nyní stěžují, že atmosféra v zemi začíná připomínat tzv. druhou republiku, kdy po mnichovském diktátu byl fašizujícími silami postupně zadušen liberálně-demokratický étos masarykovského Československa. Tento vývoj je přičítán autoritářským tendencím i neúctě k parlamentní demokracii v podání prezidenta Miloše Zemana a předsedy hnutí ANO Andreje Babiše, jakož i názorovému „hnědnutí“ části společnosti tváří v tvář uprchlické krizi.
Což o to, jistý posun české společnosti směrem od liberálně-demokratického étosu prvního čtvrtstoletí po pádu bývalého režimu je těžké popírat. Přesto lze tvrdit, že nástup „druhé republiky“ nehrozí.
Zatímco předválečné Československo bylo posledním ostrovem demokracie ve střední Evropě, který byl pod rostoucím tlakem nejen totalitního Německa a dalších autoritářských režimů, současná Česká republika je zakotvena ve společenství liberálních demokracií sdružených v Evropské unii a NATO.
Ačkoliv mnozí političtí „věštci“ u nás neustále předpovídají, že EU se brzy zhroutí (a někteří by si její zhroucení přáli), dokonce ani současná uprchlická krize EU nejspíš zásadně neohrozí, jakkoliv nelze vyloučit změny v jejím fungování, jako je třeba rozdělení na tvrdé jádro a zbytek.
Navíc kromě Ruska není v Evropě dnes žádná mocnost, jejíž autoritářský režim by mohl sloužit jako opora pro autoritáře v ostatních zemích.
Pevněji, než by bylo možné soudit z mnoha pesimistických komentářů, také „drží“ česká demokracie. Nejen proto, že naše předkomunistické tradice jsou přece jen „demokratičtější“ než ve zbytku Visegrádu, ale také proto, že Češi se zdají být v přístupu k demokracii v mnoha směrech „pragmatičtější“. Strach velké části české veřejnosti z uprchlické vlny, zklamání z korupce, nebo nedůvěra v počínání politických elit u nás zatím nemá za následek takový nástup antiliberálních sil, jako je tomu ve zbytku Visegrádu.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
A koneckonců ani tam není situace beznadějná. Kaczynski, Orbán i Fico by docela rádi vládli autoritářsky, ale musejí se ohlížet na to, co na jejich počínání říká EU, na níž jsou jejich země ekonomicky závislé. Zatímco na konci 30. let byla demokracie v Evropě už jen ostrovem v moři autoritářství, dnes je tomu zatím naopak: antiliberální a autoritářské vlády v zemích Visegrádu jsou ostrovem v moři evropské liberální demokracie.