Článek
Jedna země za druhou uzavírá hranice vnějšímu světu. Na své území pouští už jen své občany, jejich rodinné příslušníky i s jinou státní příslušností, cizince s trvalým pobytem a lidi cestující v takzvaném vyšším zájmu. Vědce, diplomaty, žurnalisty a další, které by bylo možné nazvat jako dočasně chtěné. Ostatní mají smůlu a mohou cestovat tak maximálně prstem po mapě. Nově se k omezení přidala také Evropská unie, která své vnější hranice uzavře na minimálně 30 dní.
Takové opatření může způsobit nemalé potíže v obchodní i osobní rovině. Akciové trhy se propadají raketovým tempem, ekonomika se potácí na hranici další krize. Lidi, kteří třeba jsou ve vztahu a nestihli se vzít, se mohou ocitnout v odloučení na dlouhou dobu. Stačilo jen navštívit třeba příbuzné v Unii a mimo ni a cesta se uzavírá. Je přitom záhadné, proč zrovna tak přísné opatření by mělo pomoci. Koronavirus se už rozšířil a každá země se s ním může pokusit vyrovnat na své půdě.
Vzhledem k poměrně dlouhé inkubační době nemoci už cestovatelé stejně nemoc přenesli. Škoda už byla udělaná. Uzavírat vnější hranice teď se jeví jako pozdní reakce. Ještě horší je uzavírání vnitřních hranic Unie, v níž je stejně choroba mezi členskými státy rozprostřená. Dochází tak k absurdním situacím, jako když se pokoušeli dostat domů Ukrajinci, kteří z České republiky nemohou odjet jinak než přes sousední země. Výsledek symbolizuje bivakování na parkovišti u Náchoda.
Naštěstí se unijní politici, tedy především zástupci členských států v čele s francouzským prezidentem Macronem a německou kancléřkou Merkelovou usnesli, že alespoň potraviny, léky a další životně důležité zboží budou moci po starém kontinentu kolovat. Jinak by už byla apokalypsa úplná a nebylo by třeba pamětníků k vyprávění o životě za železnou oponou.
Ti, kteří budou zboží přepravovat, mohou ale přepravovat také nákazu, tudíž opět zavřené hranice postrádají valného smyslu. V době vrcholu migrační krize jsme poslouchali, jak je udržení volného pohybu osob a zboží, neboli Schengenu, nezbytné pro udržení Unie. Zajímavé, že teď tomu už asi tak není.
Zavírat hranice ve chvíli, kdy už se koronavirus Covid-19 rozšířil napříč světem je strategie pro minulou válku. Ta stávající spočívá ve spolupráci na nalezení léku, mobilizaci kapacit a obecné snaze celého světa vyrovnat se s nákazou. Jediné opravdu účinné uzavírání hranic spočívá v uzavření vlastního pokušení doposud zdravých nebo méně ohrožených chovat se rizikově k ostatním. Zbytek zavání opatřeními pro opatření, aby náhodou někdo v přísnosti nezůstal pozadu.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Když zavře hranice jeden, musí zavřít druhý, nebo dopadne jako Velká Británie kritizovaná za malou přísnost kvůli sázce na šanci vytvoření kolektivní imunity místo přísných karanténních opatření. Nezbývá než doufat, že to s lidskou společností nedopadne jako v románu Isaaca Asimova z roku 1957 Nahé slunce.