Článek
Ať už ale mluvíme o „velké čtyřce“ nebo zlomyslně o „bandě čtyř“, vtírá se otázka, zda pravidelná setkání čtyř nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice u nás skutečně dosahují cílů, kvůli nimž se prý pořádají—tedy shody na zahraničně politických prioritách země a koordinace aktivit v oblasti zahraniční politiky.
Prezident a premiér jsou političtí spojenci, předseda Poslanecké sněmovny je z premiérova hnutí ANO, a předsedou Senátu je nově politik, kterého prezident preferoval. Přesto se nedá říct, že by Česká republika přestala trpět svoji dlouhodobou nemocí—tedy nejednotností, malou čitelností a sólo akcemi hlavních aktérů.
Stačí se podívat na to, co schůzce čtyřech nejvyšších ústavních představitelů předcházelo. Zatímco prezident kritizoval české bezpečnostní služby za jejich varování na adresu čínské firmy Huawei, ba dokonce rozhořčeně mluvil o ohrožování obchodních vztahů s Čínou, premiér Andrej Babiš vzal varování zpravodajců vážněji. A když čínský velvyslanec dle jeho mínění nesprávně interpretoval průběh schůzky s premiérem, nazval ho lhářem.
A ačkoliv prezident pokračuje ve své obhajobě čínských investic a dál zlehčuje bezpečnostní rizika spojená s firmou Huawei, ministerstvo financí mezitím potichu vyřadilo Huawei z obřího tendru na zakázku pro vybudování portálu Moje Daně. Jinými slovy: nezdá se, že by oba nejvyšší představitelé jednali v této věci v nějaké souhře.
Orgánem vlády pro výkon zahraniční politiky je ministerstvo zahraničí. Jeho šéf, Tomáš Petříček, prosazuje politiku jednoznačně prozápadní, kritickou k Rusku. Ve vztahu k Číně volí opatrnější přístup (a prezident ho dokonce pochválil za jeho diplomatický přístup k čínskému velvyslanci), ale přesto si nelze nevšimnout, v jakém kontrastu Petříčkova politika, reprezentující vládu, celkově stojí vůči té hradní.
Pěkně se to vyjevilo během Petříčkovy návštěvy Ukrajiny, kdy tuto zemi jednoznačně podpořil proti Rusku, což mu vyneslo chválu v politických i mediálních kruzích na Ukrajině. Prezident Zeman se svojí kritikou protiruských sankcí a obhajobou některých ruských pozic, je naopak na Ukrajině kriticky vnímán jako ruský spojenec.
Ve výčtu rozdílných pozic nejvyšších představitelů, kteří u nás mluví do zahraniční politiky, by se dalo pokračovat. Ústava přitom nenechává příliš prostoru pro interpretaci toho, kdo za zahraniční politiku odpovídá. Je to vláda, reprezentovaná při výkonu zahraniční politiky ministerstvem zahraničí. I prezident sice podle Ústavy reprezentuje zemi v zahraničí, ale je to kontrasignovaná pravomoc, což znamená, že i za něj nese odpovědnost vláda.
Jenže v praxi to tak bohužel nefunguje. Bez ohledu na to, kolik schůzek „velké čtyřky“ se už konalo a kolik dobré vůle koordinovat zahraničně-politické aktivity nejvyšších ústavních představitelů už bylo formálně projeveno, zejména Zeman si nakonec dělá, co chce. Často činí kroky, které se ani při nejlepší vůli nedají považovat za formálně odsouhlasené vládou.
Už samotný fakt, že schůzky čtyřech nejvyšších ústavních činitelů svolává Hrad, a prezident následně ostatní známkuje (jako třeba v podobě pochvaly Petříčkovi), vyvolává otázky. Schůzky k zahraniční politice by měl teoreticky řídit premiér, jenže v současném formátu je kormidelníkem „velké čtyřky“ prezident, který k tomu nemá ústavní puvoár.
Faktickým výsledkem je cosi jako „čtyřka bez kormidelníka“. Česká zahraniční politika má problém zůstat v jedné dráze, protože každý z jejích hlavních aktérů občas vesluje jiným tempem a v jiném směru, než ti ostatní. A občas se mezi sebou nejvyšší ústavní činitelé dokonce poškorpí, takže pak to skutečně vypadá, že ČR reprezentuje na nejvyšší úrovni „banda čtyř“ než v otázce českých národních zájmů jednotná „velká čtyřka“.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).