Článek
V EU jsou země, jako je Švédsko a Dánsko, které neplatí eurem, a přitom jsou ekonomicky srovnatelné se zeměmi, které dnes tvoří ekonomicky zdravé jádro eurozóny. Jsou čistými plátci do rozpočtu EU a solidárně se účastní všech ostatních projektů EU, takže se je tvůrci projektu tvrdého integračního jádra budou jistě snažit v projektu nějak angažovat.
Pak je zde ale skupina zemí, které stejně jako dvě zmíněné skandinávské země eurem také neplatí, ale jsou na rozdíl od nich ekonomicky pozadu, a tedy příjemci evropských dotací. A navíc některé mají v očích Bruselu vážné problémy s dodržováním pravidel právního státu i principů liberální demokracie, a jsou solidární se zbytkem EU, jen když se jim to hodí. Může se dokonce zdát, že projekt dvourychlostní EU vzniká tak trochu kvůli nim, tedy „proti nim“.
Někteří čeští politici a komentátoři argumentují, že by se možná nic hrozného nestalo, kdyby ČR v tvrdém jádru nebyla. EU už prý je v některých oblastech tak jako tak dvourychlostní, a země, které se kupříkladu neúčastnily schengenské spolupráce nebo neplatily dosud eurem, žádné velké problémy neměly.
Autorům těchto poněkud bohorovných vyjádření bohužel ale uniká, že Macronův plán dvourychlostní EU je kvalitativně něco zcela jiného. Jeho cílem není jen odsunout z centra evropského rozhodování země, které stojí v cestě užší integraci, ale také vyrovnat s pomocí společné fiskální politiky a investičních projektů rozdíly mezi ekonomicky silnými zeměmi eurozóny a zbytkem. Jde tedy také o jakousi strukturální proměnu eurozóny, kterou dnes leckdo odepisuje s poukazy na skutečnost, že země s různou ekonomickou výkonností nemohou mít dlouhodobě společnou měnu, aniž by měly také společnou fiskální politiku.
Když tedy někteří komentátoři relativizují pojem evropské „periférie“ poukazováním na to, že i v rámci současné eurozóny existuje tvrdé jádro ekonomicky výkonných zemí a zaostávající periférie, nebo dokonce několik periférií, neberou evidentně v úvahu, že s primárním cílem projektu „EU první rychlosti“ — tedy hlubší politickou a ekonomickou integrací — je spojen i záměr rozdíly mezi „periférií“ a úspěšnými zeměmi v rámci eurozóny postupně překonat. A to zejména s pomocí fiskálního přerozdělování a vlastní investiční politiky.
Slovenský premiér Robert Fico se nedávno snažil českým divákům tuto podstatnou dimenzi rodícího se projektu vysvětlit během živého vysílání z Brna u příležitosti 25. výročí podepsání dohod o rozdělení Československa. Zatímco moderátor ČT se úporně držel scénáře „vzpomínáme“, Fico opětovně „odbíhal“ k blízké budoucnosti, přičemž se pokoušel vysvětlit, proč se Slovensko pod jeho vedením chce za každou cenu připojit k tvrdému integračnímu jádru. Dokonce, i kdyby to mělo znamenat upozadění visegrádské spolupráce.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
O vzniku tvrdého jádra mluvil jako o skutečně „velkém“ projektu, který může země, jež jsou dnes ekonomicky pozadu za západní Evropou, posunout skokově o „deset let kupředu“ při dohánění životní úrovně západní Evropy. Je zajímavé, že to při naléhavosti, s níž o tom Fico mluvil, u nás zapadlo. Nemělo by, protože „být či nebýt“ v tvrdém jádru může skutečně mít časem nejen politické, ale i nemalé ekonomické dopady.