Článek
Přes oceán nově zvolený americký prezident Donald Trump, sám nacionalistický populista, hrozí, že Severoatlantická aliance nemusí nutně přijít na pomoc těm zemím, které dostatečně nepřispívají na svoji obranu. Rusko mezitím dál zkouší, kam až může zajít v testování jednoty EU i NATO.
Co na to vše čeští politici? Od Angely Merkelové, která právě oznámila svoji čtvrtou kandidaturu na post kancléřky, si kvůli sporům o řešení uprchlické krize většina našich politiků drží odstup, někteří ji napadají.
Bývalý český prezident se přímo účastní kampaní za vítězství nacionalistické Alternativy pro Německo a i náš současný prezident vyjadřuje nepřímo svůj názor na to, komu fandí v Německu, když podporuje rakouského prezidentského kandidáta, pravicového nacionalistu Norberta Hofera.
Zvítězí-li Merkelová, může být Německo v případě úspěchů nacionalistů ve Francii, Rakousku a Nizozemí, jakož i v případě krize v Itálii (kterou může vyvolat neúspěch prosincového referenda o ústavních změnách), poslední velkou baštou liberální demokracie v Evropě. Česko by si už vzhledem ke značné závislosti naší ekonomiky na té německé mělo tento vývoj přát.
Jenže ČR místo užších vztahů s liberálním merkelovským Německem raději „piluje“ svoje vztahy se stále více neliberálními režimy v rámci Visegrádu. Ani ti politici, kteří se označují za proevropské, přitom nejsou schopni říct, co bude Česko dělat, pokud to „nedopadne“ ani v Německu a Evropa se stane opět polem soupeřících národních států.
Namísto jasné české vize pro Evropu utrácíme nebývalé množství politické energie na „strategické“ partnerství s Čínou nebo žabomyší domácí spory. Jako by se kolem nás v Evropě nebo v USA, což je náš nejdůležitější bezpečnostní spojenec, ani nic významného nedělo.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Jinými slovy: českou strategickou prioritou by za dané situace mělo být jasné vymezení místa ČR v měnícím se Západě, nebo přinejmenším ve středoevropském regionu. Česká politika by měla mít alespoň pro jednou jasno, kam se vydá, nastane-li ten který (krizový) scénář budoucího vývoje.