Článek
Principem fungování kapitalismu je neustálá spotřeba coby motor ekonomiky. Postmoderní ekonomika je tedy táhnuta především spotřebou obyvatelstva a terciárním sektorem.
V dobách krize je potřeba především prorůstových investic státu k povzbuzení spotřeby, zatímco v dobách růstu je namístě šetřit. Ekonomické pokusy prováděné evropskými, povětšinou pravicovými vládami, ministry financí a politiky v letech 2008 až 2012 stály evropské občany nejen 1,5 bilionu EUR, ale také rozvrátily sociální strukturu společnosti a vytvořily ztracenou generaci mladých lidí, kteří nepoznali práci a dodnes žádnou nalézt nemohou.
Podstatou krize není problém etický či morální, kdo pracuje více a kdo méně, jak se někteří snažili ukázat kupříkladu na Řecku v období tzv. „řecké lži“. Jedná se o problém strukturální, který má být řešen politickými nástroji, především skrze ekonomická opatření.
Strukturální nezaměstnanost je možno si představit jako chodník o sto metrech čtverečních.Pokud máme 110 zametačů, vždy alespoň deset zametat nemůže, jakkoli po tom touží. Úlohou státu je tedy v časech krize podpořit ekonomiku a spotřebu, a ne zvyšovat daně a destruovat sociální benefity. Lidé, kteří nemají práci a peníze, si výrobky nekupují, podniky tedy nevyrábějí, ztrácejí odbyt a dále propouštějí, čímž se krize dostává do nekonečné spirály. Platí „zlaté Keynesovo pravidlo“ - za krize investuj, za růstu šetři.
Východiskem z krize v EU má být dluhová brzda fiskálního paktu, a především Bankovní unie. Jedním z jejích základních pilířů je premisa, že za vklady ručí bankovní ústavy, nikoliv vlády a daňoví poplatníci. 1,5 bilionu EUR se zdá jako příliš vysoká cena, za kterou si politici uvědomili právo, nutnost a potřebu regulovat a stanovovat pravidla pro banky, finanční ústavy a trh.
Krize, jejímž následkem je nejen převod této astronomické částky z veřejných do soukromých rukou, ale také obří nezaměstnanost, se finančních institucí prakticky nedotkla. Ratingové agentury hodnotily produkty, které později způsobily krizi vysokým ratingem a některé banky si vesele vyplácely bonusy z peněz jim poskytnutých evropskými vládami.
Je pravdou, že jednotliví politici nejsou zodpovědní za konkrétní špatné investice bank, ale jsou zodpovědní za nastavení pravidel, které mají regulovat tento segment ekonomiky. Jsou to právě volení zástupci, kteří mají určovat pravidla, v jejichž rámci se trh pohybuje a ne naopak. Rozhodnutí vytvořit Bankovní unii včetně záchranného fondu z peněz samotných bankovních ústavů je dobré, ale implementace zdá se býti poněkud pomalá.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
V Evropě je nyní více než deset procent nezaměstnaných, jejich počet vzrostl od roku 2008 následkem krize. Ve světle této armády lidí bez práce působí informace o přesvědčení Evropského komisaře pro vnitřní trh a služby Michel Barniera, že se vyplatil převod 1,5 bilionu eur z veřejných prostředků do soukromých rukou těch, kteří krizi způsobili, tedy bank a finančních kruhů, kuriózně. Je si však třeba uvědomit, že bez zaváděných opatření by náklady při další nevyhnutelné krizi mohly být stejné či vyšší.