Článek
Odpověděl jsem: „Z mého pohledu bylo nejdůležitější událostí roku rozhodnutí USA a Francie neintervenovat vojensky v Sýrii. Ať už se nakonec ukáže, že to bylo rozhodnutí správné či špatné, jisté je, že na léta dopředu ovlivní bezpečnostní situaci nejen v regionu, ale celosvětově.“
Ohlédneme-li se zpět a poměříme tehdejší rozhodnutí dnešní katastrofální uprchlickou situací i beztrestným běsněním Islámského státu, zdá se, že to bylo rozhodnutí špatné.
Jak známo, USA, spolu s Francií, byly v roce 2013 už téměř připraveny k vojenské invazi v Sýrii. Poslední kapkou byly zprávy o tom, že diktátor Bašár al-Asad používá v občanské válce proti opozicí chemické zbraně. Zejména Rusko se ale všemi silami pokoušelo intervenci odvrátit, a to nejen proto, že je už od dob Sovětského svazu Asadovým spojencem, ale i proto, že má v Sýrii námořní základnu.
Ruská diplomacie nakonec uspěla a přesvědčila Američany, že vojenská intervence není na místě. Zprostředkovala Asadův souhlas zbavit se pod mezinárodním dohledem chemických zbraní. Prezident Obama se navíc zalekl skutečnosti, že na ozbrojenou opozici proti Asadovi se v té době začala nabalovat některá radikální islamistická hnutí a situace se stávala nepřehlednou.
Nemá velký smysl psát alternativní historii, ale přesto si představme, že by USA a jejich západní spojenci v Sýrii vojensky skutečně intervenovali. Další vývoj by samozřejmě dost závisel na tom, zda by šlo jen o leteckou válku proti Asadovi s tím, že si protirežimní opozice po pádu režimu musí poradit sama, anebo zda by šlo o pozemní intervenci a následné úsilí obnovit v Sýrii politickou a ekonomickou stabilitu pod dohledem invazních jednotek Západu.
Ať ta či onak, nejspíš by rychle padl Asadův režim, načež by se museli západní spojenci rychle zorientovat v tom, s kým v protiasadovské opozici spolupracovat na obnovení stability v zemi. Přičemž je po zkušenostech s vojenským zásahem „ze vzduchu“ v Libyi (který pomohl svrhnout Kaddáfího režim, ale nevedl k vytvoření stability) zřejmé, že by se takový úkol lépe zdařil s pomocí pozemní intervence, jakož i to, že by bylo nutné se v případě takové intervence poučit z chyb v Iráku.
Jedno je ale jisté: západní intervence by sice nepochybně byla kritizována jako další akt „imperialistického“ vměšování Západu do dění v regionu, ale na území Sýrie obsazeném západními vojenskými jednotkami by se nemohl ustavit Islámský stát. Milióny uprchlíků, kteří utekli během občanské války zejména před Asadovou armádou do sousedních zemí, by se mohly vrátit domů. Přítomnost amerických a dalších sil v Sýrii by také nejspíš neumožnila radikálům, kteří vytvořili Islámský stát, aby se pokusili o dobytí rozsáhlých území v Iráku.
Mnozí jistě namítnou, že vojenská invaze v Sýrii by byla ještě horší chybou než vznik mocenského vakua, které nakonec umožnilo nejen pokračování občanské války, ale i nástup Islámského státu. Jejich argumentace by ve světle předešlých nepříliš zdařilých západních invazí v Iráku a Afghánistánu zněla přesvědčivě.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Mnozí jiní ale mohou namítnout ve světle toho, jak se od roku 2013 psala historie, že intervence mohla zabránit utrpení dalších miliónů lidí, kteří ztratili domovy, jakož i desetitisíců těch, které nemilosrdně zmasakroval IS. A nemuseli bychom ani přihlížet tomu, jak tato barbarská organizace ničí památky nevyčíslitelné hodnoty, které jsou majetkem celého lidstva.