Hlavní obsah
Alex Švamberk Foto: Tomáš Reiner, Novinky

KOMENTÁŘ: Atentáty zastaví až boj s radikálními idejemi - Alex Švamberk

Vyšetřování manchesterského atentátu ukazuje na běžný scénář. Jako obvykle byl pachatelem mladý muslim, který se narodil v Británii, kam emigrovali jeho rodiče. A jako obvykle měly tajné služby indicie, že by mohl být nebezpečný, jenomže vyhodnotily, že skutečnou hrozbu nepředstavuje. Nic nového. Jestliže se však něco stále opakuje, musí být někde chyba.

Alex Švamberk Foto: Tomáš Reiner, Novinky
KOMENTÁŘ: Atentáty zastaví až boj s radikálními idejemi - Alex Švamberk

Po bitvě je samozřejmě každý generálem. Salman Abedi nebyl jediným mladým muslimem, které přitáhly v době dospívání ideje radikálů. Všechny zavřít nejde, navíc mnozí skončí u pasivního obdivu, i když varovné informace přímo z mešity a kruhů libyjských imigrantů by se neměly přehlížet. To je však jen jeden aspekt.

Nábožensky založená rodina získala krátce před narozením pachatele azyl v Británii, protože byla v Libyi pronásledována. Vzhledem k tomu, že měla blízko k radikálním salafistům a vzbouřencům s vazbami na Al-Káidu, samozřejmě vytane myšlenka, jestli náhodou režim Muammara Kaddáfího neměl dost dobré důvody rodinu pronásledovat a jestli nebylo svržení bezohledného libyjského diktátora chybou.

Kaddáfí sice dlouho podporoval terorismus a rozhodně si nezasloužil nijak chránit, ale jak se ukázalo, bez jeho brutálně tvrdé ruky se Libye de facto rozpadla a o moc v ní bojují různá kmenová uskupení, což je situace, ve které se teroristé cítí jako ryba ve vodě a mohou tam cvičit další naverbované mladé muže. V tomto případě je však pozdě bycha honit. Ani intervence v Libyi situaci nevyřeší.

Nelze ani kritizovat Británii, že rodině poskytla azyl. Svoboda vyznání je důležitá stejně jako svoboda projevu a dodržování lidských práv. Není tak dávno doba, kdy Evropu sužovaly podobně kruté náboženské války, jaké se nyní odehrávají na Blízkém východě a v dalších oblastech obývaných muslimy. A lidem vyznávajícím jinou víru často hrozila smrt a byli vděční za možnost azylu, což byl případ hugenotů v Berlíně i mnohých českých bratří.

Evropa si právem zakládá na svých demokratických tradicích, na svobodě vyznání i projevu, která ovšem není bezbřehá. Nelze propagovat nacismus a rasismus ani jiné názory potlačující práva menšin. To se tvrdě trestá, za zpochybňování holokaustu hrozí vězení. Nějak se ovšem zapomíná, že některá náboženství, či směry v nich, jsou přesně stejně nesnášenlivé.

Tomu, že se vyznavači nějaké víry považují za něco více a vyvyšují se nad ostatní, kteří zrovna danou víru nevyznávají, se nelze divit. Každý má pocit, že to, co sám uznává a vyznává, je to nejlepší. Platí to nejen v náboženství, ale i ve sportu, u aut nebo v hudbě.

Pokud ovšem začne určitá skupina prosazovat své názory a svou víru na úkor ostatních, s demokracií to mnoho společného nemá. A právě to dělají salafisté, kteří se chtějí vrátit do minulosti a žít tak, jak se žilo v době proroka Mohameda, samozřejmě bez toho, aby se zřekli výdobytků moderní civilizace v podobě internetu, mobilů a aut. Přesto působí na západě mnoho salafistických mešit a vycházejí velmi sporné knihy potvrzují nadřazenost muslimů nad ostatními, islám opravňuje zabíjet nevěřící nebo z nich týt, vyžadovat zaplacení zvláštní daně za to, že budou mocí dál vyznávat svou víru v muslimské společnosti.

A tyto myšlenky se bohužel netýkají jen úzké skupiny radikálů. Ani idea džihádu mečem, jenž je jednou ze čtyř forem džihádu, není obecně zatracena jako přežilá. V muslimském světě panuje stále nostalgie za chalífátem, kdy chalífa vládne celé muslimské obci zvané umma. Nejde přitom jen o náboženskou instituci, ale současně i o státní útvar, tedy o teokracii. V chalífátu platí náboženské právo šaría. Mnohým to může vyhovovat a nelze jednotlivým zemím bránit zvolit si toto uspořádání, i když pohledu demokratů by to nemělo být na úkor nějaké menšiny.

Ovšem v zemích, kde se oddělila církevní moc od světské a to, že se kanonické právo přestalo vztahovat na celou společnost, kde platí právo světské, to možné není. Svobodu vyznání umožnilo právě nadřazení státu nad církev, což církve v Evropě nakonec přijaly, byť mnohdy se skřípěním zubů.

Není ani možné, aby vznikaly enklávy, řídící se vlastními pravidly a zákony. To společnost nemůže tolerovat, protože to podkopává její základy. S tím souvisí nejen nutnost tvrději zasahovat proti radikální propagandě, ať už v různých spolcích, školách a mešitách nebo na internetu, i když je to kvůli odlišnému jazyku a písmu často složité.

Alex Švamberk

Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.

Komentáře autora

To ale neznamená plošný zákaz islámu, nelze zapomínat, že na atentátníka upozorňovali úřady nejprve jeho souvěrci. Ale stejně důležité jako pečlivější prověřování informací o podezřelých radikalizujících se mladících je zasahovat proti lidem, kteří nepřijímají principy a kulturu země, kde žijí, nebo kam přišli žít, ať už jsou to islámští radikálové nebo neofašisté, jinak by demokracii vystřídala diktatura nebo teokracie.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků