Článek
Mýlil jsem se. Objevilo se nové epicentrum a nešťastná Itálie už v počtu mrtvých Čínu předběhla, k dnešnímu dni 3405 : 3248, ačkoli eviduje jen polovinu lidí nakažených virem. Hlavu ve smutku mají obyvatelé dalších dvou států, Irán okolo 1300 obětí a Španělsko, které pohřbilo 800 svých občanů.
A pak už se jedná o truchlivá čísla naprosto zanedbatelná, roztroušená do 177 zemí a teritorií ve světové populaci 7,8 miliard. Vzhledem k izolaci Itálie a ostatních není snad důvod k domněnce, že se koronavis bude dál lavinovitě šířit. Přesto hlavní poradce britské vlády sir Patrick Vallance prohlásil, že si Británie bude moci gratulovat, bude-li konečný počet mrtvých pod 20 000 (a to jich má „pouhých” 144).
Jakým výpočtem lze něco takového odhadovat, když ani nevíme, kdy dosáhne epidemie svého vrcholu a jak úspěšná bude izolace starších lidí, kterých se nákaza téměř výlučně týká. Bohužel on není sám, mezi vědci jsou apokalyptické prognózy běžné, virus zřejmě zasáhl jejich nevědeckou představivost.
Přiznejme si, že toho zatím víme málo. Jedni tvrdí, že se nákaza po opadnutí na podzim možná vrátí, jiní prohlašují, že nejspíš v jiné podobě a ani vyléčení nebudou vůči mutaci imunní. Objevil se i názor, že se měl dát nemoci volný průchod, aby si společnost vytvořila kolektivní imunitu, odsouvat vyvrcholení epidemie prý nemá smysl, náklady neúnosné a nemoc se po karanténě tak jako tak vrátí.
Staří lidé (70+) nechť se neradují, přežijí-li chorobu, čeká je „kognitivní zmatečnost”, čímž se asi myslí něco jako debilita, a tak by se dalo pokračovat. Společným jmenovatelem všech těchto úvah je pesimismus a ten je stejně nevědecký jako optimismus. Můžeme si prostě vybrat.
Když ale vidím, že poměr dosavadních úmrtí čili devět tisíc z deseti připadá na ony čtyři státy a celý svět se dělí o jedinou tisícovku, a dokonce i v těch větších státech (Německo, Británie, Francie, USA, Rusko, Indie, Brazílie) přibývá smrtelných případů nepatrně, nevidím důvod k vědeckému pesimismu. Ostatně vakcína je už na cestě.
Jednu věc ale víme. Vlády reagují přehnaně, náš „psychopat” je toho dobrým příkladem. Žádná země nemůže žít v karanténě dlouho, tisíce podniků a nejen těch malých zkrachují, finanční systém zpanikaří, stát bude „tisknout” peníze, aby některé ztráty kompenzoval a způsobí inflaci.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Největší průmysl světa – turistika – se hned tak neobnoví. V západní společnosti je většina lidí závislá na výdělku ze služeb, a proto dlouho nemůžeme sedět doma. Obchody i restaurace musí co nejdříve otevřít. Nezbývá, než se naučit žít s rizikem. Více než globální virus nás nyní ohrožuje globální hospodářská krize. A ta, jak dobře víme, má pravděpodobně ještě větší oběti. Bez ní by se k moci nikdy nedostal Adolf Hitler.