Článek
Jediné obory VŠ studia, které nyní pokračují každý den v praktické výuce s osobní přítomností studentů, jsou zdravotnické obory. Je to správné, protože výpadek jednoho ročníku absolventů by měl na zdravotnictví fatální dopady. Skutečně ale lze pracovat na plný úvazek a současně studovat medicínu? Samozřejmě kvalitně obojí dělat nelze. Toto neřešitelné dilema otevírá však mnohem širší otázky.
Ukazuje, že naše uvažování o vlnách pandemie může být chybou. Na jaře byla tzv. první vlna – svět se zastavil. Díky tomu první vlna opadla, ale infekce nezmizela. Mnoho lidí včetně mnoha vlád doufalo, že vše skončilo. Už v létě ale bylo zjevné, že infekce nezmizela, pouze doznívalo její zmírnění způsobené omezeními. Teď na podzim se ukazuje, že opak je pravdou.
Zcela nepochybně podzim bude minimálně v Evropě mnohem horší než jaro. Všichni se nyní ptají, zda tato druhá vlna skončí do Vánoc. Neskončí, protože to žádná druhá vlna není. Je to stále jedna a táž infekce, která se prostě šíří mezi lidmi podle toho, jak moc se shlukují ve vnitřních prostorách a jak málo dodržují jednoduchá preventivní opatření.
Zatímco chřipka přichází opravdu sezonně zpravidla v zimě a mezitím se téměř nevyskytuje, covid-19 se zcela evidentně vyskytuje kontinuálně po celý rok. Jediný faktor, který jeho šíření ovlivňuje, je chování lidí.
Mluvit o první či druhé (případně v budoucnu třetí atd.) vlně je nesmírně zavádějící. Zejména proto, že občané si pod pojmem vlna představí něco, co přijde a zase brzy odejde – něco jako povodeň. Tak tomu ale u tohoto koronaviru není.
Z dosud známých faktů vyplývá, že v EU dosud s covidem-19 zemřelo přes 170 tisíc osob. Při udávané smrtnosti 0,7 procenta to tedy znamená, že s nemocí se dosud setkalo jen asi 24 milionů obyvatel EU, což je necelých šest procent obyvatel. Pokud nebude dostupná účinná a bezpečná vakcína (a pokud se pro ni dobrovolně nerozhodne většina obyvatel), lze předpokládat, že většina ze zbylých cca 420 milionů obyvatel EU se s nemocí potká.
Pokud to těm prvním šesti procentům trvalo půl roku, velmi volnou extrapolací by bylo možno odhadnout, že bude trvat dalších přibližně sedm let, než se s nemocí potkají všichni. Pokud tedy v prvním roce pandemie máme dvě vlny, čeká nás jich ještě dalších čtrnáct?
To zní jako hodně divoká úvaha, ale rozvádím ji ze zcela konkrétního důvodu. Pokud vlády, experti i novináři lidem říkají, aby vydrželi pár týdnů či měsíců omezujících opatření a pak že bude líp, většina lidí zatne zuby a snaží se nějak vydržet. Ono ale bohužel o moc lépe za pár týdnů ani měsíců nebude.
Kumulující se zklamání z toho, že to první ani druhou, ani žádnou další vlnou nekončí, však jistě povede k narůstajícímu naštvání lidí a k enormní nedůvěře vůči vládám i expertům. Lidé musí proto otevřeně dostat férovou, byť velmi nepříjemnou informaci: pandemie bude trvat ještě několik let, a je nutno tedy dlouhodobě upravit veškeré naše chování, uvažování a plánování tak, abychom těchto několik let přečkali s co nejmenšími škodami zdravotními, ekonomickými i sociálními.
Je nutno začít uvažovat dlouhodobě, a ne v horizontu několika týdnů trvání tzv. vln. Každá vlna lockdownu poškodí ekonomiku a každé následné přílišné uvolnění poškodí zdraví. Hledejme tedy jiný přístup než vytváření vln.
Asi nejvýrazněji by se tato změna uvažování měla projevit ve školství. Pokud by se současné přerušování školní docházky na několik měsíců opakovalo po několik let, devastace vzdělávání bude katastrofální. Je nutno systém změnit tak, aby kvalitní vzdělávání pokračovalo bez ohledu na pandemii.
Budeme muset děti i studenty do škol pustit, avšak dlouhodobě kombinovat kvalitní a interaktivní distanční výuku s velmi přísnými opatřeními v prezenční výuce ve školách. Tato přísná opatření by měla umožnit obnovení výuky a její dlouhodobé udržení za cenu razantních a trvalých preventivních opatření na úrovni škol, tříd i jednotlivých žáků a pedagogů.
Vzdělávání by nemělo probíhat střídáním normální prezenční výuky s výhradně distanční výukou, ale omezená prezenční forma výuky by, za přísnějších hygienických opatření, než tomu bylo dosud, měla být trvale možná a měla by se kombinovat s kvalitní distanční výukou.
Podobné úvahy by bylo vhodné extrapolovat i do jiných oblastí lidské činnosti. Prostě nezavírejme společnost do opakovaných tvrdých lockdownů prostřídaných zbytečně velkými uvolněními, nýbrž přijměme jako nezbytnost jisté podstatné a dlouhodobé změny v našem chování.
Přijměme například roušky a pro rizikové osoby raději respirátory s jistými snesitelnými formami sociálního distancování jako extrémně nepříjemnou nutnost, bez níž to prostě nepůjde. Fakt, že to jde, nám přesvědčivě ukazují některé asijské státy, ale třeba i to opakovaně kritizované Švédsko.
Cesta ven z této krize musí vést přes dlouhodobou koncepci pro lidi i pro ekonomiku únosných omezení, nikoli přes námi samými vyvolané vlny zavírání a otevírání.
Koronavirus není povodeň s několika přechodnými vlnami, které by odešly. Bude to dlouhá plavba nejistými vodami. Břeh je ještě daleko a není zatím vůbec jisté, zda nebo kdy nás k němu přiblíží očkování.
Prof. MUDr. Petr Widimský, DrSc.
Profesor Widimský je přednostou Kardiologické kliniky FNKV a 3. LF UK a na fakultě působí od roku 1983. Na začátku tisíciletí pracoval tři roky jako prorektor UK pro rozvoj, v roce 2003 získal post ve Vědecké radě UK a v r. 2010 se stal proděkanem pro vědu a akademické postupy 3. LF UK. Mezi lety 2006 až 2008 byl viceprezidentem Evropské kardiologické společnosti, v období 2011 až 2015 pak zastával post předsedy České kardiologické společnosti, nyní je jejím prvním místopředsedou. V roce 2011 získal ocenění Česká hlava, tedy nejvyšší české vyznamenání ve vědě, a to za intervenční léčbu akutního infarktu myokardu. V roce 2014 byl oceněn nejvyšším mezinárodním vyznamenáním v oboru kardiologie – Zlatou medailí Evropské kardiologické společnosti.
Jeho otec profesor Jiří Widimský a bratr profesor Jiří Widimský jsou také kardiologové. Do křesla děkana 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy usedl 1. února 2018.
Autor je děkan 3. lékařské fakulty UK