Článek
Je totiž pravda, že argumentaci ochranou životního prostředí a snižováním emisí mohl věřit jen člověk naivní. Německo si od zpoplatnění dálnic slibovalo půl miliardy eur ročně, což by na opravy více než dvanácti tisíc kilometrů dálnic byl jistě významný příspěvek. Otázka byla, jak si udržet přízeň voličů a zároveň vydělat.
V Německu totiž motoristé platí vysoké daně nejen za to, že auto vlastní, ale také za pohonné hmoty. Kromě daně z přidané hodnoty pevnou částku přes padesát centů. Další zatížení by stálo cenné politické bodíky. Nasnadě tedy bylo zdanit projíždějící motoristy ze zahraničí a vlastním ulevit. V Evropské unii se ale nesmí diskriminovat podle země původu, na což Němci doplatili.
Rakousko uspělo u unijního soudu. V tomto ohledu je zbytečné obviňovat naši vládu, že se k žalobě nepřidala. V Unii totiž stačí, když se na Evropský soudní dvůr obrátí stát jeden. Přesto je rozhodnutí překvapivé. S německým záměrem neměla problém Evropská komise. Poprvé v historii unijní soud nevyslyšel předběžné doporučení generálního advokáta. A tak má Berlín utrum.
Tamní politici jsou ale šikovní, Zelení stoupají v preferencích, a tak ještě rozhodně není vyhráno. Jen musí Němci najít méně okatý způsob, jak poplatky zavést, aniž by příliš neublížili svým občanům. V případě voličů Zelených může zabrat už jen výzva v rámci boje s klimatickou změnou. Z výše napsaného plyne následující poučení i pro nás v České republice.
Za prvé, važme si právního státu coby jednoho ze stavebních kamenů Evropské unie. Už předem se připravme, že u unijního soudu můžeme někdy vyhrát, jindy prohrát. Je to lepší než mezi sebou vést války. Jestliže se tentokrát soudci rozhodli v německý neprospěch, žádná bitva není ztracená a evidentně se postupuje padni komu padni.
Za druhé, kvalitní dálniční síť jako v Německu si jistě zasloužíme také. Jen se musíme připravit, že to nebude levné. Německé dálnice jsou sice bez poplatku, stát si to ale na řidičích vybírá jinde. Kvalitní dálnice mají ostatně i jinde v Evropě. Markantní je to v jižních státech Unie, Itálii, Portugalsku, Španělsku či Řecku. Tam se ale platí za dálnice takové poplatky, že při jízdě po nich peněženka pláče.
Za třetí, vláda, která touhu po zisku byť i jen částečně maskuje ekologií a bojem s klimatickou změnou, prokazuje celé věci medvědí službu. Změna klimatu je nepopiratelná. U nás sucho, v dovolenkových destinacích záplavy a stále častější tajfuny. Musíme se tedy s ní vyrovnat. Je zbytečné ji popírat nebo zlehčovat urážkami zahraničních dětí školou povinných. Potřeba je celosvětová akce.
V Evropě se můžeme utřídit k smrti, přivést se na buben ekologickými daněmi, ale pokud si půlka obyvatel Číny pořídí auto a Spojené státy budou odmítat spolupráci, stejně se nic nezmění. Naše vláda a politici by tedy měli představit své konkrétní vize, jak hodlají přispět k vyrovnání se s klimatickou změnou i boji s ní.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.