Článek
Tak schválně: Kdo a kdy tento proslov pronesl? Tipujete asi, že to byl asi nějaký systémový euroskeptik ze zemí s nacionálním cítěním, možná Maďar, možná Polák? Nebo snad oběť hybridní války, která za vším vidí spiknutí? A nebo to byl někdo, kdo chce reformovat Evropskou unii a věří, že je to možné?
Proslov se nám zdá aktuální, jenomže od jeho vyslovení uběhlo bezmála 40 let. Takto mluvil Jacques Chirac v březnu 1979. I přes tato plamenná slova se můžeme ptát: Co se ve skutečnosti za těch 40 let změnilo?
Je těžké stanovit přesný počet lobbistů v Bruselu, odhady se pohybují mezi 9000 až 25 000 v závislosti na použité metodice. Ve společném registru Evropské komise figuruje přes 12 000 entit, které informují o svých lobbistických aktivitách. V tomto ohledu tedy jednoznačně neúspěch. Slibem nezarmoutíš. Stejná myšlenka vyplouvá při četbě hesel do blížících se voleb do Evropského parlamentu.
Podle těchto hesel bych si troufl říct, že jde o úplné jiné volby. Lidé zřejmě netuší, jak funguje Evropský parlament. Ten zákony netvoří, ale pouze připomínkuje. Otázka je, jak zvýšit bezpečnost v Evropě, když žádná evropská policie neexistuje? Jak vrátit Evropě hospodářský růst, když žádná společná evropská průmyslová strategie neexistuje?
Německé, francouzské a italské firmy jsou v přímé konkurenci, stačí se podívat na automobilový trh. Otázka je, jak mohou voliči věřit slibům v oblasti, kterou žádný politik nemůže ovlivnit? Samozřejmě, Evropský parlament má jedno velmi důležité hlasování. To nastává ve chvíli, kdy je schvalován unijní rozpočet. Tehdy je možná chvíle prosazovat národní zájmy, jak nám skoro všechny strany slibují.
Představme si, že by volby u nás vyhrála jedna strana, která by myslela jen na české zájmy. Jak by se 21 europoslanců mohlo prosadit ve více než sedmistovkovém parlamentu? Napříč Evropou slibuje většina stran posílení národních zájmů v Bruselu. Je velká pravděpodobnost, že by to vedlo ke změně funkční struktury celé Evropské unie.
Existuje i druhá alternativa vůči tomuto směru, a to je myšlenka euro-federalizace a ještě větší spolupráce mezi členskými zeměmi. Myšlenka federace je uložena hluboce v samotných základech Unie, jenže sama o sobě tato myšlenka nestačí. Je nutno ji naroubovat na širší bázi. V době vzniku EU Robert Schuman a Konrad Adenauer vystavěli svou vizi na křesťanské Evropě. Od roku 1968 v západní Evropě křesťanství ztrácí vliv jak ve společnosti, tak v politice. Nastupuje idea evropského socialismu, kde hlavním sjednotitelem napříč Evropou jsou sociálně demokratické strany.
Jenže i sociální stát a socialismus je v posledních letech v těžké krizi, protože sociální stát a podpora migrace nejsou dlouhodobě udržitelné. Takže prapor euro-federace dnes třímá v Evropě už jen francouzský prezident Macron s vizí globálního neoliberalismu. Neúspěchem je sama skutečnost, že Macron nenašel v jiných evropských zemí spojence, kteří by převzali model a filosofii jeho hnutí Na pochodu.
Ani současné Německo nesdílí nadšení z jeho plánu, protože je jasné, že toto posílení federalizace by měla zaplatit hlavně stárnoucí německá populace. Pokud se vládnoucí francouzské straně nepovede volby přesvědčivě vyhrát ve vlastní zemi, jak může Macronova vize přežít a získat stoupence v jiných zemích?
Matěj Široký
Narodil se roku 1983 ve Znojmě do lékařské rodiny. Vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě a VUT Brno, obor telekomunikace. V roce 2006 odešel do Francie, kde studoval filosofii na pařížské Sorbonně, v Institut de philosophie comparée a v Institut catholique de Paris. Věnuje se přednášení filosofie klasického realismu v privátní sféře ve Francii a v Česku. Spoluzaložil občanské sdružení Přátelé filosofie, které se snaží o popularizaci klasické filosofie a kritického myšlení. Od roku 2012 přispívá do českých médií recenzemi knih a komentáři, týkajícími se francouzské politické a kulturní scény.
Z reakcí politiků vládního hnutí se dá vyčíst obava, že Macronova strana nemá první místo ve volbách zdaleka jisté. A proto se mi jeví pravděpodobnější reforma Evropské unie směrem k posílení statní suverenity jednotlivých států. Proto bychom měli využít možnosti hlasovat do Evropského parlamentu, možná je to poslední příležitost…