Závažnější je, když hlavní komentátor nedokáže popsat podstatu sporu a všeobecné znechucení z politiků. Britská vláda a parlament (a nejen ony i většina tzv. anglické elity, univerzit, velkého byznysu, inteligence) se nacházejí v hluboké krizi. Tři čtvrtiny poslanců totiž hlasovaly v referendu pro setrvání a nyní mají ústavní i zvykovou povinnost, jak mnohokrát opakovala premiérka, splnit svou povinnost a vyjednat nejen nějaký, ale skutečný brexit. Čili vystoupení z EU bez nadvlády unijních pravidel.

A jim se nechce, oni s vystoupením z Unie hluboce nesouhlasí, přestože vyplnit vůli lidu odsouhlasil sám parlament a obě hlavní strany si daly plebiscit do programu a se slibem splnit rozhodnutí lidu šly do předčasných voleb v roce 2017. V Británii se od roku 1975 konalo lidové hlasování už pětkrát a výsledek byl pokaždé závazný a nikoho ani nenapadlo o tom pochybovat. Férovost najednou neplatí? Poražení nechtějí uznat prohru? Příčiny sporu jsou ovšem velmi hluboké, podobně jako při zvolení Trumpa v Americe, jde o existencionální změnu národní orientace, o návrat k suverenitě národního státu, kontrolu imigrace, která se vůči většinové společnosti vymezuje, a svým způsobem i o revoltu proti globálnímu řádu a politicky korektní ideologii současné internacionální elity.

A tak se rozpolcená vláda téměř tři roky plácala ve vyjednáváni a nevyjednávání s EU, ukuchtila neslaný nemastný kompromis, jakýsi brexit neexit, ale i ten byl pro přívržence setrvání příliš, ačkoli znamenal podřízení unijním pravidlům jednotného trhu a celní unie, pokud by se časem Spojené království nějak ze systému nevymanilo. Ale ve sněmovně stále vymýšleli všelijaké fígle a hlasovalo se o všem možném, co vláda smí a nesmí, ale téměř nikdo neměl odvahu jít s pravdou ven a jasně voličům oznámit, že se brexit nekoná, že země zůstává nadále v EU, a dokonce i hlasování o druhém referendu masivně propadlo, protože je nefér – jak ukázaly protesty. Někteří demonstranti pochodovali se standarty s nápisem „Už jsme jednou hlasovali”.

Proto ztratili politici prestiž. Vykrucovali se, lhali a mátli lid i komentátory, brzdili a měnili sněmovní procedury, hlasovali proti vlastní vládě, ano v jistém smyslu to byla vzpoura parlamentu proti vládě, ale pokrytecká a bez vůdce.

Všichni počítali, že v tradici férové hry znamená poslední termín 29. března odchod bez smlouvy, ale kdež, vláda požádala o odklad (dostala z Bruselu pouhé dva týdny do 12. dubna, aby přišla s něčím, co parlament odhlasuje) a nyní už ji nutí pokrytecký parlament o podání druhé žádosti. Podle zákonů profesora Parkinsona se odklad rovná zamítnutí.

A o nic jiného nejde. Nesmiřitelní zastánci setrvání snad skutečně doufají, že v Unii zůstanou. Aby toho jednou nelitovali. Národ je v rozkolu, ale většinový systém dvou stran si nové vůdce najde, tak jako v Americe se ale i v království odehrává slovní občanská válka a nemá smysl mluvit a starých tradičních politických ctnostech, když se rozpolcená společnost nachází na prahu revoluce.