V pražské koalici vypukl konflikt zde. Všímám si ho nikoli proto, že se odehrává v hlavním městě, ale proto, že vypovídá o nesmiřitelné srážce hodnot, která má obecnou povahu.

V zestručněné podobě jde o náraz dvou protichůdných přístupů a o těžký spor dvou koaličních partnerů, Pirátů a TOP 09. Pomiňme odbočky, které vznikají z vysvětlení aktérů, kdo co jak myslel a udělal nebo udělat chtěl. Zkusme proniknout do podstaty konfliktu. Nejostřeji tuto podstatu (samozřejmě viděno očima TOP 09) popsal Miroslav Kalousek zde.

Piráti naopak tvrdí, že nic takového nejen nemají v plánu, ale že je to ani nikdy nenapadlo. Odvolávají se na praxi například v kanadském Vancouveru, kde komunismus nemají.

Tento spor má nepřímou, ale nepochybnou spojitost s čerstvým marketingovým tahem ČSSD vůči ANO. Sociální demokraté ve sporu o peníze na rodičovské příspěvky vhánějí svého koaličního partnera do tohoto rozhodovacího prostoru: Buď banky, nebo děti! Je to přesně vypočítaná formulace, která by měla silně rezonovat v duši každého voliče, který nepatří k vyšším kruhům, do nichž bankéři nepochybně spadají.

Na jedné straně tak stojí respektování soukromého vlastnictví až k uznání, že jako takové má přednost před stavem společnosti. Na straně druhé je požadavek finančně posílit opačný pól, tedy ty společenské vrstvy, které nemají tak velké vlastnictví, natož takové peníze jako banky, bankéři a obecně lidé z nejvyšších příjmových vrstev.

Kdyby se většina současných společností v euroatlantickém světě vyvíjela bez rozevírání nůžek mezi těmito póly, byla by zde jiná situace než ta dnešní, kdy narůstá vzájemné odcizení a vzájemná podrážděnost, neřkuli odpor a nenávist. Za všechny zmiňme „žluté vesty“.

Znásobuje se to nemožností vyřešit sociální dopad vývoje technologií, který nemá uspokojivé místo pro lidi s nižším vzděláním a nižší přizpůsobivostí k podmínkám „chytrého“ světa. Pokusy o bezpracný příjem pro tyto vrstvy se zatím neosvědčily, navíc by hrozil opačný proces, než ten, který Engels popsal jako podíl práce na polidštění opice.

Politici si budou muset vybrat, čí zájmy v tomto konfliktu chtějí zastupovat. Jeho nejostřejší formou by byly sociální nepokoje s oboustranným násilím. Jakobínské lpění na nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, s okatým pohrdáním požadavky opačného pólu, by je dříve nebo později vyvolalo.

Naopak si lze představit vyslyšení rostoucích rovnostářských nálad a snahu partají převést je buď do soft, nebo do hard podoby. Pražští Piráti nejsou, viděno tímto prizmatem, žádní komunisté. Je přitom pravda, že jsou úplně jinde než TOP 09 a také ODS. Trend však nahrává jim, nikoli tvrdým pravičákům.