Dvakrát odmítnutá dohoda kupodivu není mrtvá. Theresa Mayová podmínila, že o krátkodobý odklad brexitu požádá, jen když poslanci jí vyjednanou dohodu schválí. Pokud to udělají, není však teoreticky žádný odklad nutný. Ministr zdravotnictví Matt Hancock to taky řekl. I s dohady, zda se může, nebo nemůže dvakrát hlasovat o stejné dohodě, což odmítá i konzervativní předseda parlamentu na základě rozhodnutí z roku 1604, to připomíná Kocourkov.

Příčinou je rozdělený parlament, který se není schopen shodnout se na tom, jak by odluka od EU měla vypadat, přičemž v obou velkých stranách jsou zastánci různého přístupu – od prásknutí dveřmi bez dohody, přes různé podoby rozvodu s dohodou zahrnující důslednější oddělení i jemnější podoby brexitu, kdy by Británie zůstala součástí celní unie a jednotného trhu, až po politiky zcela odmítající ideu opuštění EU. Velkou měrou k chaosu však přispívá premiérka Mayová, která za každou cenu lpí na vyjednané dohodě. Opakováním hlasování o odmítnutém textu navíc přijala chování nenáviděného Bruselu, který taky nechal opakovat irské referendum o Lisabonské smlouvě, aby složitě vyjednaný text neskončil pod stolem. Prostě se bude hlasovat tak dlouho, až se dohoda schválí.

Mayová se přitom nevzdala ani možnosti odchodu bez dohody. Poslanci jej sice v dodatcích k vládní politice dvakrát odmítli, ale ty nejsou závazné a premiérka hrozbu odchodu bez dohody používá jako páku na tu část britských poslanců, jimž se opuštění EU nelíbí a bojí se brexitu bez smlouvy. Zastánce důslednějšího oddělení zastrašuje tvrzením, že by k žádnému brexitu dojít nemuselo. Konzervativní poslanec z protiunijní platformy ERG Andrew Bridgen ji obvinil, že používá taktiku spálené země, aby prosadila dohodu, kterou vyjednala. V tom se výjimečně shodl s vůdcem labouristů Jeremy Corbynem, který opakovaně říkal, že premiérka se snaží vytvářet dojem, jako by se muselo rozhodnout jen mezi odchodem bez dohody a jí vyjednanou dohodou.

Na obranu Mayové je nutné říci, že text není špatný, více skutečně dosáhnout nemohla, i když si zastánci tvrdé odluky myslí opak. Námitky ohledně irské pojistky jsou zveličené, těžko si lze představit, že by Británie zůstala navěky uvázaná v EU, aby zůstala volně průchozí hranice mezi Irskem a Severním Irskem. Umanutá Mayová však nedala šanci jiným variantám, například té s celní unií, u které by žádní irská pojistka nutná nebyla. A její tvrzení, že EU už text neotevře, také není pravda. Unie odmítá změny v dojednaném textu, ale zřejmě by se nebránila odlišné dohodě zahrnující setrvání Británie v jednotném trhu.

V rozděleném parlamentu nakonec o pouhé dva hlasy neprošel návrh, že by iniciativu převzali poslanci a vládu by odsunuli na vedlejší kolej. Jednat se má až po případném třetím odmítnutí vyjednaného návrhu. Bylo by však naivní si myslet, že by rozhádaný britský parlament dokázal přijít s lepším řešením. To, že však takováto možnost spadla pod stůl, ovšem leccos vypovídá o dnešní britské demokracii.

Výsledkem je, že si se Sokratem můžeme říkat, že víme, že nic nevíme. Jasné je jediné - budeme svědky pokračování frašky, kvůli které brexit hořkne všem. A bude-li dvakrát odmítnutá nakonec přijata, pachuť hořkosti ze zpackaného brexitu tu zůstane velmi dlouho. Uhlasovat se není nejlepší cesta, jak schválit významný text.

Mayová si možná stále myslí, že ji nakonec dějiny ocení jako ráznou političku, která dokázala v rozdělené společnosti prosadit brexit a vyvést Británii z unie, i když sama v referendu hlasovala pro setrvání. Může však taky skončit jako člověk, jemuž se bude přičítat oslabení Spojeného království a který prohloubil rozdělení společnosti i rozštěpení vlastní strany.

Brexit byl vnímám jako hrozba pro EU, která by mohla čelit postupné erozi. Nekonečné tahanice v Londýně však ukazují, že kredit naopak ztrácí Spojené království. Po brexitové šarádě ubylo lidí hlásajících odchod z EU.