Vyzdvihován je však nejen samotný Bandera, v prosinci přijatý zákon přiznává statut veteránů všem příslušníkům jednotek banderovců. A ty se podílely na vyvražďování Židů i Poláků.

Když se navíc rozhodlo vedení lvovské oblasti zasvětit letošní rok „vynikajícímu státníkovi, vůdci Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a politickému vězni koncentračního tábora Sachsenhausen“, jak označilo Banderu, ohradil se proti tomu izraelský velvyslanec.

Dočkal se jen odpovědi, že by měl předložit důkazy o Banderově podílu na vyvražďování Židů. Bandera, který se pokusil v roce 1934 spáchat atentát na polského ministra vnitra, sice je hrdinou ukrajinských nacionalistů, ale když se po útoku Třetí říše na Sovětský svaz pokusil 30. června 1941 vyhlásit samostatnou Ukrajinu, Němci ho zavřeli a až do září 1944 byl vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Nemohl se tedy osobně podílet ani na pogromech a vyvražďování Poláků, ani na boji proti Rudé armádě.

Nejde však jen o samotného Banderu. V prosinci podepsal ukrajinský prezident Petro Porošenko nový zákon, který ještě nevstoupil v platnost, ale přiznává postavení veterána všem členům Ukrajinské povstalecké armády (UPA) a OUN i dalších nacionalistických organizací, „účastnících se ozbrojeného boje za nezávislost Ukrajiny ve 20. století“.

Až dosud měli statut veterána jen ti příslušníci UPA, „kteří se zúčastnili bojů proti německým fašistickým okupantům na dočasně okupovaném území Ukrajiny v letech 1941 až 1944, nedopustili se válečných zločinů a byli rehabilitováni“. Nyní ho mají všichni členové UPA a OUN. Naživu je jich ještě více než tisíc.

A mnozí příslušníci UPA se zapojili nejen do boje proti Rudé armádě, ale také do likvidace Židů a od února 1943 hlavně do rozsáhlých etnických čistek na Ukrajině, při nichž bylo vyvražděno na sto tisíc Poláků a také několik stovek volyňských Čechů.

O pohledu na minulost leccos vypovídá známý Lyčakovský hřbitov ve Lvově. Zatímco památník padlým za druhé světové války je zchátralý a mnohé desky se jmény jsou rozlámané, na opačném konci vznikla opulentní sekce věnovaná všem bojovníkům za svobodu Ukrajiny od příslušníků UPA a OUN až po padlé v bojích na Donbasu.

Je pochopitelné, že každý národ má odlišnou historii a své vlastní hrdiny, kteří jsou mnohdy sousedními zeměmi vnímáni jako vzbouřenci a rozvraceči. Něco jiného je však otevřeně uctívat lidi, kteří se podíleli na nacistických zločinech.

Osud Ukrajiny a Pobaltí byl jiný než náš, jako první se staly spolu s Polskem obětí sovětského imperialismu, který je bez skrupulí zbavil samostatnosti - Ukrajinu už v roce 1919. Osamostatněné pobaltské země SSSR připojil v roce 1939, proto tam obyvatelé vítali Němce jako osvoboditele a spolupracovali s nimi, protože jako větší zlo vnímali Stalina.

To ale nic nemění na tom, že se tyto země spojily s jedním z nejhorších režimů v dějinách, který otevřeně hlásal rasovou nadřazenost a netajil se touhou porobit si a zotročit „méněcenné národy“, či je rovnou vyhladit. Ne náhodu se západní země nakonec proti Hitlerovi spojily s ideologickým nepřítelem Sovětským svazem.

Ukrajina by si to měla uvědomit a neomlouvá ji ani to, že není sama, kdo v rámci vypjatého antikomunismu oceňuje kolaboranty s nacisty. Stačí připomenout nehorázné pochody veteránů SS v Lotyšsku i adoraci kolaborantského režimu poglavnika Ante Paveliče v Chorvatsku.

Bude-li se Kyjev otevřeně hlásit k tradicím banderovců, dveře do Evropy se mu uzavřou. Porošensko možná vše dělá jen proto, aby posílil své slabé naděje obhájit prezidentské křeslo tím, že na svou stranu získá nacionalisty a ti mu odevzdají své hlasy. To je však cesta do pekel, protože dává prostor těmto nahnědlým elementům. Navíc tím oslabuje Západ. Podpora Ukrajiny proti ruské rozpínavosti se mění v podporu sporného režimu neodsuzujícího kolaboraci s nacisty.

A Česká republika by neměla strkat hlavu do písku a rázně se ohradit už kvůli vyvražděným Volyňákům.