Článek
Ve snaze vyhnout se nařčením, že komentátoři, jako je autor tohoto textu, jen kritizují, ale nenabízejí nic pozitivního, zde je několik témat, k nimž se hlava státu na konci roku 2018 mohla, ba měla vyjádřit. Začít lze osmičkovými výročími, která se různými způsoby dotkla otázek české státnosti, komunistické totality, národní identity, i velkých náboženských dilemat české historie.
Prezident měl jedinečnou možnost využít svého projevu ke státnickému shrnutí intenzivních debat, které se vedly okolo sedmdesátého výročí komunistického puče, padesátého výročí invaze vojsk Varšavského paktu (která zadusila Pražské jaro), osmdesátého výročí mnichovského diktátu, nebo stého výročí založení Československa. Tématem by jistě bylo i pětisté výročí druhé pražské defenestrace, která předcházela třicetileté válce.
Mohl hodnocení těchto výročí propojit, vyvodit z komplikované historie, kterou jsme si intenzivně připomínali celý rok, nějaké širší závěry či ponaučení. Možná by dokonce mnozí přivítali alespoň jen zmínku těchto výročí s tím, že se k nim tak či onak vyjadřoval už v minulosti. Nestalo se.
Druhým tématem, jehož osvětlení v podání prezidenta, by jistě mnoho občanů uvítalo, je otázka, proč i v době největšího hospodářského boomu v dějinách země, zůstává nemálo lidí existenčně na hranici chudoby. Pravda, prezident by se musel při takovém hodnocení asi také věnovat exekucím, kterým u nás čelí statisíce lidí, což by nepochybně vyžadovalo poněkud více citlivý přístup, než který ve vztahu k této otázce předvedl v minulosti, kdy ve výše zmíněném Týdnu s prezidentem opakoval, že dluhy se mají platit a basta.
Věnovat se této otázce by bylo důležité i proto, že skutečná dělící linie v české společnosti nevede mezi jakousi „kavárnou“ elit a „lidem“ (což je dělení veřejnosti uměle vnucované prezidentem a dalšími populisty z politických důvodů), ale mezi těmi, kteří zatím těží z dobré ekonomické situace a těmi, kdo se takříkajíc „nechytají.“
Chybělo i jedno zcela konkrétní domácí téma: nedávná tragická smrt třinácti horníků v jednom z dolů OKD. Absence jakékoliv zmínky o této tragédii, která jen těsně předcházela vánočním svátkům, a kterou je mnoho lidí i z tohoto důvodu ještě více zasaženo, je téměř urážkou pozůstalých.
V části projevu zasvěcené mezinárodním otázkám si docela jistě zasloužila větší pozornost Evropská unie. Odbýt toto pro nás navýsost důležité téma s tím, že země Visegrádu si údajně vydupaly ty či ony ústupky, je v situaci, kdy se celá EU bude potýkat s dopady brexitu a kdy se budou konat veledůležité volby do evropského parlamentu, dosti „lajdácké“.
A na závěr jedno téma, které by si pan prezident naopak už mohl skutečně odpustit. Všichni už jsme totiž pochopili, že nesnáší novináře, zejména k němu kritické komentátory, tak proč pořád dokola hledat nějakou příležitost, jak veřejnosti tuto svoji emoci dát najevo a ještě to vše balit do pokleslého „teoretizování“ o jakýchsi „lepšolidech“? Je to laciné nálepkování, které není hlavy státu hodno.
Stejně jako nepravdivé výroky o tom, že účastníci nedávných demonstrací chtěli „svrhnout“ vládu. Ne, nechtěli svrhnout vládu, žádali nanejvýš odstoupení trestně stíhaného premiéra, na kterého se valí jeden skandál za druhým. I takzvaní „lepšolidé“ totiž uznávají, že volby vyhrálo s velkým náskokem ANO, a že má právo vést vládu.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Kdyby prezident neohýbal Ústavu ve prospěch trestně stíhaného Babiše, nemusel by o demonstracích vůbec mluvit, neboť by se žádné nekonaly. Kárá-li přitom tento zvyklostmi parlamentní demokracie a Ústavou pohrdající politik demonstranty za údajně nedemokratické choutky, jsme bohužel svědky jen žalostné frašky, nikoliv státnického vystoupení.