Článek
Piťhu rozlítila v jinak neproblematické (a veskrze užitečné) úmluvě pasáž, která definuje pohlaví jako společensky konstruovanou kategorii. I v důsledku takových definic, jejichž protagonisté údajně převzali ideologii marxismu a nacismu, se prý i u nás zavedou dokonale zvrácené zákony. Rodiny prý budou rozmetány, za nesouhlas budou lidé deportováni do nápravně-výchovných táborů vyhlazovacího charakteru. Homosexuálové budou prohlášení za nadřazenou vládnoucí třídu atd., atd.
Na Piťhu vzápětí podala trestní oznámení kvůli šíření poplašné zprávy Česká ženská lobby. Kriticky se do něj opřel i kněz a religionista Tomáš Halík, jenž vedle polemiky s Piťhovými fantasmagorickými výmysly připomněl, že projevy, jako je tento, pohoršují i odrazují od křesťanství mladé a vzdělané lidi.
Kardinál Duka Piťhu naopak podpořil. Piťhovi vyjádřili podporu i někteří další konzervativní kněží a do Halíka se ostře pustil Václav Klaus. Komentátor Alexandr Tomský se pro změnu v reakci na trestní oznámení rozepsal o „praštěných feministkách“ a rozdal si to s feminismem jako takovým, přičemž nasekal tolik klišé, že by i na konzervativní americké univerzitě (kterých není moc) vzbudil zoufalý údiv.
Klaus rovnou označil Halíka za odpadlíka od církve a progresivistu (což je zřejmě v ultrakonzervativních kruzích nadávka). Nejvíc ho pobouřila Halíkova slova, že kritici „genderové ideologie“, jako je Piťha, tak činí s pomocí neudržitelného ahistorického konceptu „neměnné přirozenosti“.
Tím, že Halík „neměnnou přirozenost“ zpochybňuje a argumentuje, že zastánci tradiční rodiny zapomínají uvést, který z mnoha modelů rodinného života pokládají za ten tradiční, prý podporuje radikálně feministický program likvidace světa normálních mužů a normálních žen a zničení přirozených vztahů mezi nimi.
Není možná divu, že jak tento Klausův útok, tak Piťhovo kázání mají silně hysterický tón. Tito názoroví souputníci totiž reprezentují odcházející svět, a ve skrytu duše vědí, že s tím nic moc nenadělají. I když se snaží prezentovat svoje názory jako politický souboj s „progresivisty“, levicovými liberály, feministkami, multikulturalisty apod., na jehož vítězném konci se západní společnosti vrátí k přehlednému světu minulosti s “normálními muži a ženami“, ve skutečnosti bojují proti silám tisíckrát silnějším.
Jak jsem nedávno napsal v eseji „Globalizace teprve začíná“ (Salón, Právo, 10. 10. 2018), že motorem převratných společenských změn není jakýsi krizový stav kolektivní mysli západního člověka, kterou je prý třeba vrátit do starých fungujících šablon. Nové jevy jsou výrazem revolučních změn ve vědě, technologiích a ekonomice.
Ty, mimo jiné, vyvázaly kupříkladu ženy z ekonomické, komunikační a stále více i politické závislosti na mužích. Patriarchální struktury a tradiční genderové konstrukty se bortí ne proto, že jejich proponenti jsou politicky příliš slabí (takže zadupeme-li levicové liberály a feministky do země, vše se vrátí k tradičním hodnotám), ale kvůli tomu, že již nejsou v současné fázi modernity produktivní.
Vydobytá práva různých menšin již nelze zvrátit žádnou politickou akcí, protože takový návrat do minulosti by šel proti tomu, co vyžaduje modernita ve fázi industriálně-digitální revoluce 4.0.
Jinými slovy: i kdyby existovalo něco jako „neměnná přirozenost“ člověka, mění se prudce kontext, v němž člověk funguje. A tím je nic menšího než skutečná revoluce, v níž stále více interaktivní a globálně fungující technologie a nadnárodní procesy „tekuté modernity“ oslabují národní státy a činí zastaralými společenské struktury a vztahy, které stvořila v návaznosti na „régime ancien“ raná industriální modernita.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
V tomto smyslu jsou Petr Piťha a jeho ideoví souputníci spíše k politování než k podávání žalob. Křičí o pomoc z pomyslné loďky, kterou vleče mocný proud zásadních změn do světa, kterému nerozumějí. Tito prý „normální“ muži prostě chtějí uchovat svět, v němž dominovali, k čemuž si vysnili „normální ženu“, které se líbilo v jejich patriarchálním světě údajně „přirozených vztahů“. A když nevědí kudy kam, ohánějí se církví, která ovšem, pokud nebude reflektovat prudce se měnící svět, odejde spolu s nimi, jak správně varuje Halík.